Ztracený poklad

Kapitola III

Deran s Velem hleděli na bránu letního sídla barona, kterého rada nechtěl jmenovat. Šlo o zámek se skoro bílou omítkou, pohádkově porostlou vysokými popínavkami, které Píšťalička nedokázala identifikovat, protože ji hodiny přírodozpytu prostě nebavily. Vilenic si naopak s identifikací rostliny nedělal vrásky, neboť mu to bylo úplně jedno. Vel zjevně přemítal, zda se ty bobulovité plody dají jíst.

„Co máš v plánu, Minstrelo-dobrodružko?" oslovil ji bojovník.

Pokrčila rameny. Deran se prudce narovnal, ale už jí v jejím záměru nestihl zabránit. Zabušila na vrata.

„To si myslíš, že ti někdo otevře? Třeba to strašidlo?" rozhodil rukama.

Píšťalička nestihla odpovědět. Vrata zavrzala a otevřela se dokořán, až Vel málem leknutím spadl z vilenicova ramene.

„Nebyla jsem si tím jistá, ale vyšlo to," zazubila se na něj vesele a vešla. Vilenici trvalo několik cenných vteřin, než se z její nerozvážnosti vzpamatoval a natáhl za ní ruku. „Počkej, ty trdlo!" vykřikl, jenže v tom se ozval ženský smích a z chodby se vyvalila tlaková vlna. Dívky se ani nedotkla, ale muže odhodila vzad a zavřela za ním vchod. Vel poplašeně vzletěl a přistál v keři vedle cesty.

„Kurva," zanadával bojovník a rázem byl na nohách. Taková stupidní chyba!

„Těmito ústy líbáš ženy?" ozvala se trubadúra tlumeně zpoza dveří.

Deran si nejprve oddychl, načež protočil oči a přistoupil blíž. Ostron se mu znovu usadil na rameni. „Jsi v pořádku?"

„Tak moc, jak jen minstrela zavřená v prázdném hradě může být!"

Promnul si unaveně oči. „Někde by tam měl být spouštěč mechanismu otevírání brány. Zkus ho aktivovat," poradil jí.

Píšťalička kývla a rozhlédla se. „Našla jsem ho!" přistoupila k páce, uchopila ji a zatlačila.

„Uuuuuh!" zaslechl Deran zevnitř. Takhle rozhodně znělo úsilí jedné malé holky, která se pokoušela pustit ho dovnitř. „Nepohnu s tím ani o píď. Jsi si jistý, že na to není potřeba větší síla?"

„Nesmysl. Ten mechanismus má umožnit lehké otevírání a zavírání. I taková vyžle jako ty by měla zvládnout otevřít a zavřít bránu. Musí to být zajištěný. Tyhle věci mají pojistku."

„A kdo by ty dveře zajistil, když jsem tu sama?"

„Ten samý element, který mě před chvílí vyhodil ven. Musela to být ta povětrnice. Použila magii. Vydrž tam a ani se nehni. S Velem se podíváme po jiným vchodu."

„Dobře!" Píšťalička se konečně otočila a rozhlédla se. Ocitla se ve vstupní hale, bohatě zdobené přesně tak, jak se na barona slušelo a patřilo. Z haly vedly několikery dveře a jedno velké schodiště potažené kobercem.

„Vítám tě, Minstrelo!" zvolal z ničeho nic ženský hlas, který se předtím tak moc chechtal. Ozvěna pozdrav několikrát zopakovala. „Pověz mi, co tě přivádí?"

Píšťalička překvapeně zamrkala a zahleděla se do blízkého zrcadla. Spěšně si upravila kabát a čepeček s pérem a vydala se za sluchem. Ne že by už předtím plánovala Derana poslechnout. „Přivádíš mě ty, vzácná paní," odpověděla a vystoupala schody do prvního patra. Otevřenými dveřmi prošla do velké místnosti, která byla zařízena jako obývací pokoj. Tu zdobil vyřezávaný nábytek potažený světle modrým brokátem se vzorem třešní.

Vzácná paní se zachichotala. „Proč zrovna já? Snad nejsi jen další dobrodruh, který by se odvážil mě odsud vyhnat!"

Pišťalička se usmála. „Vyhnat je velmi silné slovo. Přišla jsem tě spíše poprosit, jestli by ses se mnou nechtěla dohodnout," spojila ruce za zády a provedla veselou piruetu.

Pokojem znovu zazvonil smích. „Takže jsi mě přišla vyhnat, jen svůj záměr balíš do pěkných slov, jak se od barda dá očekávat. Pověz, Minstrelo, co ti slíbili?"

Dívka došla až k pohovce, na níž se usadila, a položila si svůj čepeček do klína. „Ve městě slibují mnoho, aby tě odsud dostali," vysvětlila upřímně. „Prý tomu, kdo tě vypudí, splní jedno přání. Mně osobně se slovo vypudí nelíbí, ale to přání opravdu potřebuji."

„Ale," uchechtla se paní. „A co je to tvé přání? Chtěla bych vědět, co žene malou Minstrelu do takového nebezpečí."

Píšťalička se nadechla. „Hledám poklad mně nejcennější. Poklad mého rodu. Poklad, který mi velmi chybí. Poklad, po němž velmi toužím."

***

„Zatracená práce!" zanadával Deran.

Tu holku neznal dlouho a přesto byl schopen odhadnout, co udělá. Vůbec ho neposlechla! Schválně chvíli počkal u brány a pak ji zavolal. Neodpověděla!

Nyní nahněvaně pochodoval kolem zámecké zdi, rozhlížel se a častoval okolí nevybranými slovy. Vel zatím prozkoumával okolí zámku a hledal možný vchod dovnitř. Žádný ale nenašel, a tak dosedl zpět na rameno svého druha.

„Já vím, budu muset vylézt až nahoru," ukázal Deran vzhůru.

Vel se na něj významně zahleděl. Pro fyzicky zdatného strážce to přeci také byla hračka.

„Nech si to. Ty máš křídla. Já to musím vzít po zdi." Vilenic se krátce protáhl a odrazil se.

***

„Takže ses nechala zlákat bohatstvím? To bardi dělávají," znejistěl hlas té paní.

„Jde o to, jak to bohatství myslíš," oponovala Píšťalička. Stále mluvila klidně a uvolněně. „Každému něco chybí. Každý něco hledá. Možná i ty něco hledáš. Možná někoho," usmála se a poposedla si víc ke kraji pohovky. Dlaní poklepala vedle sebe a zavřela oči. „Nevěřím, že jsi povětrnice. Pojďme si povídat jako dvě dívky a ty mi můžeš říct, co ti ten prevít provedl."

Chvíli bylo ticho, ale nakonec na polstrování někdo dosedl. Ten někdo byl lehoučký a voněl lesním potůčkem.

Zase ticho.

A pak ten někdo promluvil. „Můžeš je otevřít. Nestydím se před tebou," sdělil zas ten hlas. Už nebyl posměvačný. Zněl sice opatrně, ale minstrela v něm rozeznala i smutek a lítost.

Pomalu rozlepila víčka. Vedle ní seděla malá dívka s rusými vlasy, rudýma velkýma očima a špičatýma ušima. Píšťalička se zahihňala a zazubila se. „Věděla jsem, že jsi rusalka."