Two sides (Cz Tododeku) ✔

16.

Naivní člověk... ,,Heh, tak to hodně štěstí." Zabručel jsem a zadíval jsem se z okna. ,,Dneska je krásně, že jo." Zaculil se a já jen kývl. Po chvilce ale posmutněl. ,,Když je venku takhle, většinou chodíme s přáteli ven, nebo pomáhám mamce v krámu..."Jen jsem si ho podezíravě prohlédl. ,,Nemůžu tě odsud pustit..." Řekl jsem tiše, ale on se k mému překvapení pousmál. ,,To ani nechci, jen by mě zajímalo jak trávíš den ty." Zamyslel jsem se. Dělám vůbec někdy něco zajímavého ? ,,No já jsem buď tady, nebo v zahradě. Jak už jsem říkal, pryč nemůžu."

Nevydržím to tady jestli budu sedět ještě minutu na místě. ,,Ale no tak. Proč by ne ? Vezmu si třeba něco na hlavu aby mě nikdo nepoznal, prosím !" Fňuknul jsem, ale s ním to ani nehlo. ,,Do mé zahrady nikdo nechodí, ale ty by jsi utekl. Nevěřím tomu že by jsi zůstal." Řekl a já se zamračil. ,,Už jsem ti říkal že nikam nepůjdu. Nebaví mě tady furt jenom sedět." Todoroki si prohrábl vlasy. ,,Dej mi jediný důvod proč bych ti měl věřit." Řekl chladně, až mi projela tělem vlna chladu. ,,Přísahám na cokoliv chceš že to neudělám."

Na cokoliv chci jo ? ,, Přísahej na smrt své matky." Zamrzl mu úsměv.  ,,C-Cože ?" ,,Je to jednoduché. Tvá matka chodí do hradu každý den. Jestli utečeš, nebo se o cokoliv pokusíš, nechám jí zavřít tam, kam tu holku a tebe. Asi víš jak to s ní dopadlo." Řekl jsem bezcitně a on se zamračil. Očividně sváděl boj sám se sebou. ,,O životy se nevsází, ale fajn. Mojí mamky ale ale nedotkneš !" ,,Pokud dodržíš své slovo tak máš zase to mé."

Vůbec se mi tohle nelíbilo, ale tak utéct nehodlám. ,,Takže teda půjdeme ?" Nakonec si poraženě povzdechl a kývl. Zvedl se a odsunul koberec uprostřed pokoje na stranu. Objevil se tam dřevěný poklop. ,,Hustý ! Tajná chodba." Hlesl jsem nadšeně a on vzal ze stolu svícen, který mi podal. ,,Tak pojď. Jo a bacha na schody." ,,A ty jako vidět nemusíš ?" Zeptal jsem se, ale to už se rozešel dolů po kamenitých schodech. ,,Chodím tudy víc jak deset let, znám to tu jak své boty." Radši už jsem mlčel a koukal pod nohy. Vůbec se mi nezamlouvali ti pavouci. Nemám je rád, jsou velcí a chlupatí... A ty nohy...ble.

Kupodivu jsme šli v tichosti, což mi vyhovovalo. Po chvíli už jsme došli ke starým dřevěným dveřím, které jsem následně otevřel. Ocitli jsme se uprostřed bludiště ze živého plotu. ,,Drž se u mě. Hledat tě tu nehodlám." Řekl jsem jednoduše a zelenovlásek jen kývl. Okolo hlavní části zahrady je právě tohle bludiště. Nikdo se sem nedostane, jelikož jediný průchod je právě mým pokojem. Po celém hradě jsou sice vysazené růže a jiné květiny, ale to nejhezčí je právě tady. ,,Říkal si že máš rád hezké květiny, že ?" ,,Jo..." ,,Už jsi někdy viděl zlatou růži ?" ,,Ne. Něco takového existuje ?" ,,Pokud dobře vím, tak je jediná na celém světě... A já jí tu mám." Mírně jsem se pousmál nad jeho překvapeným výrazem. Došli jsme k poslední zatáčce a před námi se objevil výhled na rozkvetlou zahradu s altánem uprostřed, kolem kašny poletovali ptáčci a motýly všech velikostí a barev. ,,P-Páni..." Hlesl a v očích se mu zalesklo. Kupodivu jsem byl rád že se mu tady líbilo.