Two sides (Cz Tododeku) ✔

25.

Neměl jsem ho spustit z očí, teď utekl. Jediný člověk za poslední dobu který mě neodsuzoval. Do téhle části bludiště moc nechodím, taky to jde vidět. Několikrát jsem při běhu malém zakopl o kdejaký kus trávy, nebo vyčnívajícího kořene. Větvičky neupravených keřů mě šlehaly do tváře, ale to mi bylo jedno. Když už jsem se z toho všeho vymotal, zastavilo se mi srdce. Ty dveře byly dokořán. Vyběhl jsem ven s nadějí že ho třeba ještě někde zahlédnu, ale opak byl pravdou. Sesypal jsem se na zem a v očích jsem začal cítit slzy. Je to tak dlouho co jsem naposled brečel a já teď brečím kvůli němu, proč ?! ,,Všichni mě jenom opouští." Zamumlal jsem si pro sebe a chytil jsem se za srdce, které pulzovalo neskutečnou bolestí.

Zprvu jsem si říkal že mám perfektní šanci utéct, ale nechtěl jsem to Todorokimu udělat. Slíbil jsem že s ním zůstanou a to taky udělám. Tedy pokud mě on sám nevyhodí. Několikrát jsem se snažil dostat z toho bludiště ven, ale místo toho jsem se vždy objevil zase tady. Proto jsem si sedl na zem a opřel se o prorostlé hradby. To ticho, čerstvý vzduch a klid mě pomalu, ale jistě uspali. Věděl jsem že mě Todoroki najde, takže jsem na něj taky hodlal počkat. Probudil mě takový zvláštní vzlykavý zvuk. Když jsem se probral, byl jsem pěkně zapadlý v obepínavých rostlinách na zdi, ale můj pohled se teď zabodl do brečícího Todorokiho. Proč brečí ?! Nějakým způsobem jsem vstal a došel k němu. Kleknul jsem si a položil mu ruku na rameno. Celý s sebou trhnul a podíval se na mě s nechápavým pohled. ,,T-Ty..." ,,Promiň, trochu jsem se ztratil a nevěděl jak se dostat zpátky."

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Klečel tu u mě a usmíval se. Jako kdyby mu bylo jedno že měl právě šanci na útěk. ,,P-Proč jsi neutekl ?! V-Vždyť..." Ještě trochu se pousmál a setřel mi slzu z tváře. ,,Slíbil jsem ti to. Navíc jsme přátelé, ne ? Dokud mě sám nevykopneš tak ti z krku nezmizím." Řekl s úsměvem a mnou projel takový zvláštní hřejivý pocit. Z ničeho nic mě obejmul a já mu to s radostí oplatil. ,,Díky ... Bál jsem se že už tě neuvidím..." Zamumlal jsem mu do vlasů a spokojeně vydechl.

Těšilo mě vidět že mu na mě záleží. Ale že se rozbrečí by mě v životě nenapadlo. Strávili jsme takhle v objetí ještě pár minut, než se ozval můj žaludek. Todoroki se trochu odtáhl a já musel nabrat červenou barvu. ,,Půjdeme se najíst, ano ?" Pousmál se... On se fakt pousmál... ,,Jo, to by bylo fajn." Společně jsme se rozešli zpátky bludištěm do středu zahrady. Vládlo mezi námi takové příjemné ticho, kupodivu jsme ani jeden nemuseli nic říkat. Nebo jsem to tak vnímal alespoň já.