Two sides (Cz Tododeku) ✔

12

Sledoval jsem výhled na zahradu, byl jsem zvyklý trávit tam většinu času každý den, tady umřu nudou. Midoriya se mě očividně bojí a samotného ho tu nechat nemůžu. ,,Todoroki-kun ?" Překvapeně jsem se otočil. ,,Tak mě napadlo...Možná jsem ti trochu křivdil, na jednu stranu jsi mi oproti králi nic moc neudělal... Ale chtěl jsem vědět proč...proč jsem nedopadl třeba jako Jiro." Slyšel jsem jak se mu chvěl hlas když zmiňoval tu holku.

,,Byla to tvoje přítelkyně ?" vytřeštil jsem na něj oči. ,,Ne ! Byla to jen kamarádka...proč ?" tvářil se tak nějak zvláštně. ,,Přijde mi že ti na ní moc záleží. Není to tvoje rodina a ani tvoje družka, tak proč ?" nechápavě jsem zamrkal. ,,Tak je snad jasný že mi záleží na svých přátelích." Todoroki zakroutil hlavou. ,,Stejně to nechápu." ,,Copak si nikdy neměl přítele na kterém ti záleželo ?" ironicky se uchechtl. ,,Nikdy jsem nebyl dál jak v zahradě, kromě mé rodiny a stráží jsem s nikým moc času netrávil. Vlastně i k téhle posteli mám bližší vztah než ke svému otci a mým jediným přítelem je ta kočka co sis před pár dny hladil." řekl to tak smutně a upřímně že mi ho bylo skoro až líto.

Opět jsem se pohledem vrátil k zahradě. Teď je období kdy opravdu všechno nádherně kvete, mám to tam rád. Jen tak očkem jsem hodil po Midoriyovi, smutně se na mě koukal. ,,Co je ?" ,,Nikdy jsi neměl žádné přátele ?" ,,Ne, ale co si nikdy neměl ti nechybí." řekl jsem neutrálně a zadíval jsem se na hejno ptáků co letělo kolem.

To si dělá srandu ?! Já si bez přátel nedokážu život představit. Vstal jsem z postele, i když mě bolel každý sval v těle, musel jsem se postavit. Sice jsem trochu zavrávoral, připadal jsem si jako kdybych nikdy nechodil, ale nakonec jsem se na nohou udržel. ,,Co to dě-" než to stačil doříct tak už jsem byl u něj a zezadu jsem ho objímal.

Celý jsem stuhnul. Cítil jsem jeho tělo na tom svém, ale taky jsem ucítil letmý závan krve. ,,Co to děláš ? Musíš ležet." ,,Budu tvůj přítel !" ,,C-Cože ?" ,,Stanu se tvým kamarádem a ukážu ti že je o co stát." řekl rozhodnutě a s úsměvem se mě pustil. Kam zmizel ten strach, takový ten pocit že by si mě měl držet od těla ?

Nechápavě mě pozoroval. ,,No co... Začneme od znova. Já jsem Izuku." natáhl jsem k němu ruku, ale on stále jen seděl. ,,Běž si lehnout." ,,Cože ? Ne, chci se s tebou bavit." ,,Midoriyo prosím..." ,,Tak mi vysvětli proč ?!" najednou prudce vstal a silně mě chytil za ramena. V očích se mu zase nebezpečně zalesklo a jeho původně hnědé oko nabíralo rudou barvu, začínal jsem mít strach. ,,Protože ti praskla rána na noze a ono to tu krev cítí, proto." řekl naštvaně a pustil mě. Bolestně se chytil za hlavu. Nevěděl jsem co mám dělat. ,,Jak ti můžu pomoc ?" ,,Ts, jestli nechceš abych ti pil krev tak běž dál a lehni si." zasyčel a opřel se o okno. Nahlas dýchal a měl pevně sevřené oči. ,,Tak se napij." vyděšeně se na mě podíval. ,,Cože ?!"  ,, Napij se."