Já, Zimžírka (oba díly ✅)

49. A řešení není k nalezení

„Ale ne!" vyhrkl Tom, když dorazil na půdu.

„C-co? C-co se děje? Já nespím. Nespím," zahuhlal Ros a vstal ze židle. „Počkat, kde je ten kluk?!" vyhrkl, když se rozmrkal.

„Přesně! Hek je pryč!" pokračoval Tom nešťastně. Instrukce zněly jasně – nesmí ho ztratit. A co se stalo? Ztratili ho!

„Doběhni pro Val," přikázal Ros a sám se dal na obhlídku půdy. Doufal, že se Hektor jen snaží vytvořit chaos, aby mohl později utéct. Jenže v tom se spletl. Ros zkontroloval každou píď půdy, ale „ten kluk" tam již nebyl. Nedávalo mu to smysl, vždyť byl tak ostražitý! Musel svou pozornost povolit jen v posledních pár minutách, těsně předtím, než dorazil Tom, ale zřejmě i takové lehké zaváhání Hektorovi stačilo. Ros nervózně přešlapoval po místnosti a přemýšlel nad tím, jak se mladík mohl dostat tak rychle pryč, když vtom ho udeřil do tváře ledový vítr. Otočil se a spatřil okno zející dokořán. Nevěřícně nakrabatil obočí. Sice považoval Hektora za blázna, ale nikdy by mu nepřisoudil sebevražedné tendence. Ros se nahnul z okna a jedna jeho část si oddechla, když pod sebou nespatřil Hektora v podobě placky.

Netrvalo dlouho a u hlavních dveří Domu se shromáždila skupina Místňáků.

„Je hluboká noc," řekla Val, na které bylo znát, že ji někdo před chvílí vytáhl z postele. Měla nepřítomný, rozespalý výraz a její rozčepýřené vlasy byly svázány látkovou gumičkou do nezkrotného drdolu. „Nemohl se dostat daleko," pokračovala a ze všech sil se bránila zívnutí. „Rozdělíme se a začneme pročesávat blízké okolí. Nemohl se dostat daleko, ten blbec určitě míří do Malumie."

„Děje se něco?" zeptal se klučina scházející ze schodů.

„Vůbec nic, Jonáši, běž zase spát," vybídla ho Magda, ale chlapeček rázně zavrtěl hlavou a změřil si všechny pohledem.

„Hektor je pryč, viď?" zaváhal. „Zase nás opustil, že jo?" dodal se slzami na krajíčku. „Ani se nerozloučil. Nikdy se nerozloučí!" zanaříkal a vyběhl schody nahoru do pokoje.

„Běž se za ním podívat, Tome. My zatím půjdeme najít Heka," řekla Val.

„J-já?" vykoktal. „Proč zrovna já? Vždyť já neumím mluvit s dětmi," bránil se. „Vlastně neumím mluvit s nikým," špitl téměř neslyšně.

Jenže Val se na něj vytasila s ty-to-zvládneš kartou a typickým spoléháme-na-tebe dodatkem a jemu nezbývalo nic jiného než jí vyhovět. Vydal se po schodech nahoru a bez zaklepání otevřel dveře.

„Je tu Jonáš?" zeptal se a holčička, kterou probudil hluk, bez hlesu ukázala na vzdálenou postýlku stojící v zadní straně místnosti.

„Mám ti pomoct, asi," vysvětlil Jonášovi svůj příchod.

„Nepotřebuju pomoct," odsekl. Žmoulal roh polštáře, a přitom zíral z okna, jako by byl pod vlivem nějaké hypnózy.

„Aha, tak dobře," přikývl Tom a dal se na odchod.

„Počkej ještě," špitl Jonáš. „Takhle přeci nemůžeš odejít."

„Nemůžu?" zaváhal.

Jonáš ukázal na prázdné místo vedle sebe a Tom si k němu přisedl.

„Jsem naštvanej," spustil. „Hektor zase zmizel bez rozloučení a už se sem nevrátí. To si přeci nejlepší kámoši nedělají, ne?" fňukl.

„Tak počkat," ohradil se Tom. „To já jsem jeho nejlepší kamarád."

„Pff, to těžko. JÁ jsem Hektorův nejlepší kamarád!" zdůraznil Jonáš.

V tu chvíli se měl Tom jako dospělák nad celou situaci povznést, ježe on mu prostě musel dokázat, jak se mýlí!

„To není pravda!" vyhrkl Tom a probral přitom několik spáčů. „Hek je MŮJ nejlepší kamarád a já jsem JEHO nejlepším kamarádem," začal se bránit dotčeným hlasem.

„Jo?" pokračoval Jonáš. „Jestli jste takoví nejlepší kamarádi, tak proč teď nejste spolu, no?"

„Na to samé bych se mohl zeptat já tebe," odfrkl, ale po chvíli si uvědomil, jak moc byla celá situace absurdní. Měli by přeci spolupracovat. Hašteřením ještě nikdo nikdy nedosáhl svého cíle, a i když byl Jonáš jen dítětem, možná by jim mohl pomoct.

„O co mu asi jde?" zeptal se ho Tom.

„To nevím. Možná chce zachránit toho frajera. Jak jen to bylo... Ada?"

„Ty o Adovi víš? Nikdo se tu o něm nebaví."

„Ale jo, mluvíte tu takovým tím náramkem a pořád se na něj ptáte."

„Ty jsi nás špehoval?" zaváhal Tom.

„To ne, ale děcka jsou prostě vnímavý," prohlásil Jonáš hrdě. „A teď bych si dal něco dobrýho k pití."

Mluvil přesně jako Hektor, což bylo roztomilé a zároveň trochu děsivé.

„Dobře," přikývl Tom. „Já vlastně taky."

Společně se pak ruku v ruce přesunuli do kuchyně, kde ještě chvíli Hektora rozebírali jako dvě babky. Jonáš ho nepřestával vychvalovat, v jeho očích byl Hektor tím nejgeniálnějším člověkem, co kdy žil. Taky si liboval v tom, jak mu Hektor přezdíval frajere. Za nějakou dobu dospěli Tom a Jonáš k uspokojujícímu závěru. Hektor se zřejmě vydal na to největší dobrodružství ve svém životě a oba mohli jen doufat, že se vrátí zpět do Domu, aby jim o něm mohl povědět.

***

Vášnivá debata o Hektorovi neprobíhala jen v Domě. Okolním lesem se nesly monology znepokojených Místňáků, kteří po mladíkovi pátrali. Byla hluboká noc a byť u sebe měli lucerny, nedokázali vidět dál než na pár metrů před sebe. Všichni doufali, že Hektora objeví co nejrychleji a poté budou moci znovu zalehnout do svých postelí, jenže mladík jim to zřejmě nechtěl usnadnit. Pajdat po tmě do Malumie? Aby ho mohli lépe chytnout? To ne. Nevydal se rovnou do hlavního města, našel pouze správný směr a vylezl si na strom, kde měl v plánu přečkat noc. Myslel si, že ho tam nikdo nevypátrá, ale po chvíli ho osvítila zář.

Ale ne, problesklo mu hlavou, našli mě! Světlo bylo alarmující, přesto se snažil nepanikařit. Nevydal ani hlásku. Opatrně se natočil ke zdroji světla a spatřil pod sebou Val, jak lucernou ozařuje jeho dočasné útočiště. Chvíli se dívala jeho směrem a on měl pocit, že zírá přímo na něj. Ztuhl. Klid, pomyslel si, ale srdce mu bilo o sto šest. Hektor měl pocit, že mu vyskočí z hrudi. To chce klid. Dal si záležet, aby se ani nepohnul a po chvíli Val k jeho překvapení lucernu opravdu sklonila a pokračovala dál. Hektorovo okolí se znovu ponořilo do tmy. Fjú, to bylo o fous, oddychl si v duchu a znovu se uvelebil na větvi. Opřel si hlavu o kmen stromu, zatímco jeho brašna mu spočívala v klíně. Zavřel oči. Počká do svítání a pak se vydá do Malumie. Přeci by jim na centrálu nevytrhl ještě před snídaní, to by do něj bylo nezdvořilé.