9. Střílejí!

176 46 109
                                    

 „Co si takhle zahrát hru?" zeptal se dětí Hektor, kterému k získání image správného záporáka chybělo už jen zlověstné poklepávání prsty.

Hru?" zaváhal Jonáš II. a Levá s Pravou se tiše schovaly za jeho záda.

„No, jasně," zazubil se na ně Hektor a vytáhl ze svého kabátu kolt, který několikrát otočil v ruce, snad aby si tu zbraň mohly děti lépe prohlédnout. Hektorovo obecenstvo se přirozeně zaleklo.

„Říkali, že mám bejt jakože váš učitel, tak vás začnu učit," pokračoval Hektor a položil kolt na matraci. „A jestli mi něco vážně jde, tak je to střílet po věcech. Jde se ven!" zavelel a obrátil se ke schodům.

Ven?" vypískla Levá.

„Jo, ven," přitakal Hektor. „Tak pojďte, i když," odmlčel se. „Mně je to vlastně jedno. Klidně tu zůstaňte, stejně byste mě určitě jenom brzdili," řekl a začal scházet schody dolů.

„Počkej!" zvolal Jonáš II. a všichni tři se za ním rozeběhli.

Jako bych si to nemyslel, usmál se Hektor. Když došel do přízemí, důkladně se rozhlédl kolem. Přišlo mu zvláštní, že by ho nechali v domě bez dohledu.

„Fajn," řekl zamyšleně a otočil se ke svým třem společníkům. „Teď buďte potichu," zašeptal a pro větší důraz si dal prst před pusu. Poté po špičkách přešel do kuchyně a začal odtamtud brát prázdné plechovky.

„Co to děláš?" vyzvídal Jonáš II..

„Š-š-š," utnul ho Hektor. „Na," dodal a předal mu dvě plechovky.

„A co s tím mám dělat?"

„Držet je," zamumlal Hektor na odpověď. „Tohle dej tý Pravý."

„Komu?"

„Tam," řekl a ukázal na jedno z dvojčat.

„Ale já vážně nevím –" začal Jonáš II. s vymlouváním, ale jeho větu přerušil třískot plechovek.

„A do pr... kenný vohrady," změnil Hektor včas směr svého jazyka. Vytřeštěně se podíval na plechovky, a pak ke dveřím, odkud ještě před chvílí byly slyšet hlasy Ady a Tiny. Nyní však všemu vládlo hrobové ticho.

„Tohle se mi nechce líbit," zamumlal Hektor a udělal pár kroků dopředu.

„Co tu děláš, Heku?" ozval se za jeho zády Ada a Hektorovi dalo zabrat, aby v sobě udržel výkřik a nevypískl zděšením.

„Ehm," odkašlal si Hektor, ale než stihl vymyslet výmluvu, tak Ada pokračoval:

„A co tady děláš s dětmi?"

Jonáš II. a Levá s Pravou jen mlčky stáli za Hektorem a drželi několik prázdných plechovek.

„No, jsem teď něco jako jejich učitel," zazubil se na něj Hektor, ale Adův výraz na tváři zůstával stále stejně kamenný a nepřístupný.

„Ale neměl bys být," odpověděl mu bez emocí.

Co to s ním sakra jenom je, zaváhal Hektor, který od něj čekal alespoň nějakou reakci. Proč je tak... chladnej? V poslední době mu přišlo, že se od něj Ada distancuje. Jako by ho někdo na té lodi vyměnil. Hektor netušil, s kým to má co dočinění, ale rozhodně to nebyl Ada. Ne ten Ada, který s ním bojoval v hospodě. Ten Ada, který s ním skákal z centrály Sdružení.

Já, Zimžírka (oba díly ✅)Kde žijí příběhy. Začni objevovat