Já, Zimžírka (oba díly ✅)

50. Dorazil do Malumie

Když první sluneční paprsky dopadly na Hektorova víčka, ozvalo se z větve nevrlé zavrčení.

„Ještě pět minut," zamumlal a přetočil se na bok, přičemž málem spadl z větve. Ouha, zarazil se. Úplně zapomněl, že nespí ve své posteli, ale hnízdí ve výšinách koruny stromu. To mohlo skončit... nepěkně. Hektor zavrtěl hlavou, jako by se tím snad měl lépe probrat, zívl a začal se slézáním. Byl nadmíru opatrný. Věděl, že Místňáci mohou být stále poblíž. Určitě to moje hledání jen tak nevzdají, napadlo ho a v tu chvíli se cítil potěšeně. Přišel si žádaný.

Když seskočil na zem, zatajil se mu dech. Stále se nacházel slušný kus od Malumie a pokud by se v tuto chvíli nechal chytit, měl jistotu, že znovu už z Domu nikdy neupláchne. Snažil se proto našlapovat tiše a obezřetně, přesto mu přišlo, že sníh pod jeho nohama křupe hlasitěji, než bylo zvykem. A jako by toho nebylo málo, přidal se k sérii kroků i další zvuk. Jeho žaludek. Mizet za hlubokých nocích má jeden závažný nedostatek – přijdete o snídani. Že já blbec si nenechal nějaký jídlo na potom, zanadával v duchu. Holt budu muset jít na Maluma hladovej.

Po několika stresem naplněných minutách, kdy každé prasknutí větvičky působilo jako hrůzostrašný nálet, se Hektor konečně dostal do Malumie. Nebylo pochyb, že se jednalo o hlavní město Terry 4. Hektor se ocitl v sevření šedých bytových domů, které do sebe jistě zvládly vměstnat stovky osob. Koutkem oka zahlédl bunkr Sdružení, který byl zároveň i tím největším, co za celý svůj život kdy viděl. I když vše nahrávalo tomu, že to v této metropoli musí vířit životem, ulice byly překvapivě prázdné. Hektor si v tu chvíli uvědomil, že vlastně vůbec netuší, kolik je hodin. Podíval se vzhůru. Viděl, že slunce bylo na obloze, ale tím to tak nějak skončilo. Určit podle něj čas? Něco takového neuměl. Asi je... brzo, zakončil své uvažování, když procházel liduprázdnými ulicemi. S každým krokem, který ho přiváděl blíže centrále, cítil, jak se mu v krku pomalu tvoří knedlík. Žaludek mu nejenže stále kručel, ale dokonce byl i na vodě. Dohnala ho nervozita. Provést záchrannou akci úplně sám působilo čím dál tím víc jako pokus o sebevraždu. Že by měla Val pravdu? Znejistěl. Pohyboval se loudavým krokem až se úplně zastavil. Podíval se na věž centrály Sdružení, která se před ním tyčila. Ušel takový kus cesty, copak to má nyní vzdát? Pohled na budovu mu najednou dodal odvahy. Kdo jiný by tam měl vejít, než on? Kdy jindy, když ne teď? Hektor pohladil brýle, které mu seděly umístěné na čele, a zhluboka se nadechl. Tohle zvládnu, ušklíbl se a vykročil jistým krokem přímo k uzamčené bráně. Na druhé straně zahlédl dva Smrťáky, jak stojí přímo před vchodem do budovy, ale ani jeden z nich se nijak neměl k tomu přijít k Hektorovi blíž, nedej bože si s ním o něčem povídat.

„Hej!" rozkřikl se Hektor na celé kolo. „Je někdo doma?!"

Smrťáci podiveně natočili hlavy na stranu, ale k akci se stále neměli. To nebyla úplně ta žádaná reakce, na kterou Hektor čekal.

„Myslím, že tu mám něco, co by měl váš šéfík vidět," nadhodil Hektor zvesela. „Brejličky, po kterých prý touží."

Tato věta měla už na zaměstnance Sdružení výraznější efekt. Smrťáci si vyměnili vzájemné zmatené pohledy a jeden z nich vyrazil směrem k bráně. V tu chvíli si Hektor uvědomil, jak moc tu jejich bílou uniformu vlastně nesnáší. Vypadali v nich tak nelidsky. Přilba, temné brýle a bílá bunda s kalhotami. Jako by se jednalo o klona, robota, zkrátka všechno jen ne člověka. Polkl.

„Kdo jsi?" zeptal se Smrťák Hektora a rozhlédl se po okolí. Zřejmě se obával, že by mohlo jít o past.

„Hektor, je to tady," ušklíbl se a ukázal na svou jmenovku. „A žádný posily jsem s sebou nepřivedl, jestli tě zajímá zrovna tohle," odpověděl jízlivě, když si všiml, jakým způsobem Smrťák přeměřoval pohledem okolí.

„Počkat, TEN Hektor?" podivil se. „Jestli jsi to vážně ty, tak to... musíš být blázen," dodal po chvíli.

„Nejsi první, kdo mi tak říká," pousmál se Hektor.

Netrvalo dlouho a druhému Smrťákovi začala být konverzace u brány podezřelá. Přešel tedy ke svému kolegovi a začal zjišťovat stav situace.

„Tak, co to tady máme," začal mírně.

„Prý je to Hektor," řekl jeho kolega.

„Muž, mýtus, legenda osobně," řekl Hektor samolibě. „Chci, abyste mě dovedli za Malumem."

„Ale samozřejmě," přikývl nově příchozí. „Budeš ale v poutech a dáš nám ty svoje kouzelné brýle," dodal a protáhl ruku skrz kovanou bránu, aby si je převzal, ale mladík jen zavrtěl hlavou.

 „To jsem vám asi zapomněl říct, pánové," prohlásil Hektor sebevědomě. „Žádná pouta nebudou a na vlasy mi taky nešahej." Nejraději by toho Smrťáka plácl přes prsty. „Jsem totiž chodící bomba. Superhrdina, chcete-li. Zkuste na mě šáhnout a sežehnu vás bleskem z mnou vytvořené Bouře."

„To je vtip?" zaváhal první z nich, ale do smíchu mu moc nebylo.

„Vypadám snad, jako bych žertoval?" zeptal se ho Hektor sebevědomě a nasadil svůj nejodhodlanější kukuč, který měl.

Smrťák si zadumaně skousl ret. Dávalo by smysl, že Hektor blafoval, něčeho takového by přeci neměl být schopný nikdo. Zároveň ale byly ve hře stále ony tajemné brýle, o kterých věděl, že jsou velice schopné. Nakonec se tedy se svým kolegou dohodl na tom, že se spojí s Malumem. Jen tak. Pro jistotu.

***

„Ano? Co se děje? Doufám, že je to důležité," zamumlal Malum otráveně. Bylo brzy ráno a on jako každý normální člověk také potřeboval trochu spánku. Proto ho překvapilo, když jeho komunikační náramek odložený vedle postele začal řinčet. „Říkal jsem vám, že se tento kanál používá jen ve velice závažných situacích. Jistě si umíte představit, jaké následky by takový neuvážený hovor měl."

Jednou z věcí, které uměl Malum na výbornou bylo podávání výhružek smrtelně klidným hlasem. Navíc to v jeho případě ani nebyly výhružky, ale spíše přísliby blízké budoucnosti.

„Ano, pane M, jistěže, ale," ozval se ze zařízení Smrťákův nervózní hlas. „Pane M, máme tady vaše brýle –"

„Ano?!" zajásal. „No, tak to je výborné. Hned mi je doneste."

„Ale je tu jedna potíž," pokračoval hlas. „Ony ty brýle jsou jaksi na něčí hlavě."

Malum se plácl do čela.

„Jaksi na něčí hlavě? To zaměstnávám samé ignoranty?" zamumlal kysele. Přišlo mu, že byl na všechno sám. „A co vám brání mi je přinést i s tou hlavou?" zeptal se nakonec.

Z druhé strany bylo slyšet hlasité polknutí.

„Hrozí, že nás sežehne bleskem, pane."

„Jistě, jistě, a to si přeci nikdo nepřeje," zamumlal a zívl. „To by bylo velice nešťastné. Nu, a má ta vaše hlava nějaké požadavky?"

„Chce se s vámi vidět, pane M. Říká si Hektor, ale pokud je tak nebezpečný, jak říká, tak –"

„Nepamatuji se, že bych vás požádal o konzultaci. Pokud je jeho přáním vidět se se mnou, tak mu jej splňme. Dost možná to bude i jeho poslední."

„Ano, pane M."

Malum ukončil hovor a přešel ke skříni, aby se převlékl. Konečně nastala ta dlouho očekávaná chvíle, kterou rozhodně nechtěl prožít v pyžamu. Únava byla rázem tatam. Cítil, jak mu v žilách koluje adrenalin. Měl za ním dorazit někdo, o kom neměl žádné informace. Na jednu stranu to bylo děsivé, ale na druhou... nezvyklé a vzrušující! O Hektorovi věděl jen jediné: je nepředvídatelný. V Malumově hlavě tak přirozeně kolovalo nepřeberné množství otázek. Jaký má ten mladík plán? Co je jeho cílem? A pak také ta nejdůležitější... KDO to ten Hektor vlastně je?