Já, Zimžírka (oba díly ✅)

35. Ada je stále v maléru

„Podcenil jsem tvé přátele. Jsou chytřejší, než jsem si myslel."

Ada ihned poznal, že ho svou návštěvou znovu poctil samotný zakladatel SMRTi. Netušil, kolik času uplynulo od chvíle, kdy se dozvěděl, že chce Malum celý odboj pohřbít zaživa. Mohlo jít o několik hodin, i pár dní. Přišlo mu, že se v té prázdné místnosti každá vteřina neskutečně vleče a přináší s sebou jen nové a nové katastrofické scénáře. A téměř v každém z nich figurovala Val. Více než o sebe se Ada bál právě o ni.

„Dvakrát, dvakrát se jim podařilo přelstít mé sledovací zařízení," mumlal Malum s nezastřenou trpkostí v hlase.

Ada měl sice stále na hlavě pytel, ale cítil, že byl Malum blízko. Slyšel, jak jeho nohy klouzají po podlaze. Vnímal vzduch, který s každým jeho krokem vibroval.

„Tolik štěstí nemůže mít nikdo na světě," pokračoval Malum. „Něco takového přeci není možné!"

„Říkal jste přeci, že nic není nemožné," opravil ho Ada.

„Učíš se rychle, Bezejmenný," pochválil ho. „To se mi líbí." Malum kroužil kolem Adovy židle jako zlověstný sup lačnící po kořisti. Jako by byl pro něj jen zraněným králíčkem, kterého může slupnout jako malinu, kdykoli se mu zachce. „Možná proto tě stále nechávám naživu," dodal zlověstně.

Byla to hra. Hra lovce, který věděl, že má vyhráno a oběti, u které bylo vše ztraceno. Přesto Ada vzdoroval. Jedna jeho část stále doufala, že Místo žije. Že se všem nějakým způsobem podařilo zachránit. Jen to ho v tu chvíli drželo nad vodou.

„Proč mi trochu nepomůžeš?" obrátil se k němu Malum. „Proč mi neřekneš něco o tom, jak se můj drahocenný vynález dostal ke krysám?"

„O žádném vašem vynálezu nic nevím," prohlásil Ada s dávkou odhodlání.

„Ach, jistě. Nic jiného se od tebe ani nedá očekávat. Lži, vytáčky a úhybné manévry. Jak typické po Bezejmenné. Nemáte ani tu čest se člověku představit. Čím jsem si takové zacházení jenom zasloužil?"

Malum sundal Adovi pytel z hlavy, usadil se na volnou židli a ležérně přehodil jednu nohu přes druhou.

„Udělal jste to osobní," odpověděl Ada stroze a zhluboka se nadechl. Bylo příjemné nemít před sebou žádnou clonu. Bez pytle mohl znovu vidět barvy i tvary. A i když v místnosti, kde byl držen, nebylo mnoho vjemů, i jednoduché šedé stěny a dřevěný stůl, v tu chvíli dokázaly vytvořit pastvu pro oči.

„A přesně tady se pleteš, chlapče," opáčil Malum. „Nikdy jsem neměl v úmyslu být osobní. Myslíš, že jsem si tě snad vybral? Ne, ne, ne. To rozhodně ne."

„Takže mi chcete říct, že to všechno bylo jen dílo náhody?"

„Náhoda?" zopakoval Malum posměšně. „Nic jako náhoda neexistuje. Všechny náhody jsou jen velice pečlivě naplánované kroky, jejichž význam zatím druhá strana neměla čas poznat. A věř mi, Bezejmenný, když ti povím, že v mistrném umění spřádání plánů se mi nikdo na celém širém světě nevyrovná."

„A zřejmě ani v aroganci," utrousil Ada.

„Arogance? Nebuď bláhový. Tohle není arogance. Nic na mně není arogantní, jen s vámi nejednám jako s rovnými, to je celé."

„A přesně kvůli tomu nechce mít rozumný člověk nic společného se Sdružením," odpověděl Ada a vzpurně se Malumovi zadíval do očí. „Lidé si mají být rovni."

„A kvůli tomu mě máte za padoucha?" znejistěl. „Tohle všechno děláte jen proto, že vás nepovažuji za sobě rovné?"

Jeho otázka však byla zanechána bez odpovědi.

„Já bych s vámi rád jednal jako s rovnými," pokračoval Malum, „kdybyste si to zasloužili. Lidé nejsou stejní. Každý se rodíme s jinými vlastnostmi, schopnostmi i talenty. Ten záporák, ten padouch, kterého váš odboj hledá, to nejsem já, ale samotná matka příroda. Copak já můžu za to, že vidím dál než vy?"

„Ne vždy fráze ‚vidět dál' znamená ‚být lepší'," utrousil Ada. „Záleží, jestli to, co vidíte, za to opravdu stojí."

„Roztomilá filozofická debata. Za tebou budu muset chodit častěji," usmál se Malum.

„Proč tu vlastně pořád ještě jsem?" Adovi tato otázka ležela v hlavě už od jejich prvního setkání. „Jen blázen by mě tady držel zavřeného jen pro potěšení z debaty."

„Takže už mě nemáš jen za arogantního, ale teď jsem i blázen?" zeptal se dotčeně.

„Stále jste mi neodpověděl proč –"

„Š-š-š-š-š," skočil mu do řeči, „všechno se dozvíš časem. V tuhle chvíli ale nejsi mou prioritou, tou je Hektor."

Malum vstal ze židle, zasunul ji zpět ke stolu a přesunul se ke dveřím.

„Proč se tak moc trápíte kvůli hloupým brýlím?" křikl za ním Ada.

„Mé pátrání se před nějakou dobou rozšířilo," odpověděl Malum ze dveří, „už nehledám jen ty brýle, ale i stejnojmenného chlapce. Je to velice chytrý soupeř, ale věčně Sdružení unikat nemůže. Štěstí, že jste ho nezbavili jmenovky, teď už ho nebude těžké najít."

„Co jste to jenom za zrůdu," zamumlal Ada.

„Zrůda?" usmál se Malum mezi dveřmi. „Víte, jací lidé nazývají druhé zrůdami? Obvykle to bývá jejich kořist. A teď," oslovil dva Smrťáky postávající na chodbě, „najděte mi našeho zatoulaného přítele 1834. Mám na něj pár otázek, jejichž odpovědi mě převelice zajímají."