🍀 Kapitola 73 🍀

341 20 4
                                    

Isabela

Dny se táhly pomalu, ale zároveň dlouze. Když jsem se však po zhruba týdnu ohlédla za předešlými dny, přišlo mi, že čas utekl neuvěřitelně rychle. Právě se ručičky hodin na zdi v mém pokoji blížily k čtvrté hodině odpoledne.

Zrovna jsem si chystala batoh s věcmi, které si vezmu s sebou, přičemž jsem si u toho pobrukovala mé oblíbené písně. Brala jsem si náhradní oblečení, nezbytnou kosmetiku, hygienické potřeby a sluchátka. Musela jsem se pořádně připravit. Také jsem si přibalila nejmenší ze svých skicáků - A6. 

„No to si děláš prdel." ozval se hlas toho blonďatého paka ode dveří. „Ještě nejsou ani čtyři hodiny odpoledne, a ty už máš zabaleno?" 

„Lepší udělat něco dřív, než pozdě." mykla jsem rameny. 

„Bože můj!" Marcus větu protáhl, aby byla slyšet jeho nechápavost a plácl se do čela. 

Protočila jsem očima a zakroutila hlavou. „Taky by sis měl jít balit." 

„Teď budu balit maximálně tak tebe." zrudla jsem a vrhla po Macovi udivený pohled. Blonďák se tvářil velmi sebejistě. A co víc, dokonce i vážně. Nevypadalo to jako vtip, ač se následně zasmál. 

„Nemyslím si, že bych se do batohu vešla."

„Kdo řekl, že bych tě balil do batohu?" Marcus se ležérně opřel o zeď s rukama založenýma na prsou.

Dala jsem nabít powerbanku, kdyby náhodou. „Stejně by se ti to nepovedlo." mykla jsem rameny a když jsem stála zády k němu, uculila jsem se.

Byl slyšet Marcusův smích. Otočila jsem se zpět k němu. „Ale zkusit to můžu." mrkl na mě. Oba jsme se zasmáli. Bylo jasné, že oba tento rozhovor bereme spíše jako vtip, ač tam něco vážného bylo. Neuměla jsem to popsat. Všechno tohle utvrzoval náš oční kontakt, který jsme po uklidnění smíchu navázali. Oba jsme se usmívali a kdybych naše pohledy společně se šťastnými a uvolněnými, skoro až rozněžnělými úsměvy měla nějak popsat, řekla bych, že náš oční kontakt byl takový... Měkký. Zkrátka zvláštní, jako když pomocí telekineze přesouváte něco porcelánového. Může se to kdykoli rozpadnout, ale zároveň od dané věci - v mém případě osoby - nemůžete odtrhnout zrak. Jako když máte dva magnety, které se přitahují. Tím, jak se soustředíte, vnímáte pouze to a ostatní smysly na chvíli zeslábnou, jejich činnost jako by byla nepodstatná. Čich víceméně nevnímám, necítím nic výrazného. Necítím dřevěnou podlahu, ani látku mého trika, kterou svírají mé ruce. V puse nemám žádnou chuť, avšak si moc dobře uvědomuji, že mi v ní vyschlo. Zvuk se ztlumí, slyším jen zpomalený tlukot mého srdce.

To co, na co se ale soustředím, vidím velmi dobře. Vidím dvě hluboké, tmavé, avšak blýskající se oči, které mě přímo hypnotisují. Okolo toho světlý, spíše šišatý obličej s trochu výraznějšími lícními kostmi a skoro černým obočím.

***

Dalšího dne brzy ráno jsme já a dvojčata vyrazili na autobusovou zastávku, kde se k mému překvapení již nacházeli moji přátelé. Byli tu všichni, celá parta a já se vděčně usmála. Vstali dřív kvůli mně, což mě velmi potěšilo. Avšak zatímco je a Tinuse čekala cesta do školy, mě s druhým blonďákem čekala cesta nejprve na nádraží, a následně rovnou do hlavního města.

„Is!" zvolala jako první Kaya, která si mě přitáhla do silného objetí. Ihned za ní se na mě natiskli Kyle, Lizzy, Ridley a Riley. Byl to hezký, příjemný pocit. Už chápu, jak se asi cítí had v klubku ostatních.

„Držíme ti palce." pronesl za celou skupinku Kyle, jakožto takový táta skupiny.

Ridley se mi s šibalským úsměvem opřel o rameno, aby na sebe upoutal pozornost. Dělal to tak často. Vlastně skoro vždy. „Natrhneš všem těm rádoby umělcům -"

_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]Kde žijí příběhy. Začni objevovat