_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 49 🍀

Isabela

„Už nemůžu." zastavila jsem a ruce si zapřela o kolena. Přerývavě jsem dýchala, jak jsem se snažila získat nějaký kyslík. Píchalo mě v boku už nějakou dobu, ale přestala jsem to zvládat až teď.

Kluci taky zastavili, ale plynule, nevypadali vůbec unaveně.

„Vždyť jsme teprve u pátého kilometru." vydechl Martinus, zastavující svůj krokoměr a já na něj vykulila oči.

„Cože?!"

Dvojčata pokrčila rameny.

„Zkus se nadechnout, a dvakrát vydechni." poradil Marcus. Uposlechla jsem ho. Trochu se to zlepšovalo, ale rozhodně jsem už moc běžet nechtěla. No, věděla jsem, že to stejně musím doběhnout s nimi.

„Ty asi nejsi moc zvyklá na běhání, co?" Tinus se ušklíbl a já nervózně přikývla. „No, ne. A nejenom na běhání. Nejsem moc sportovní typ. Nikdy jsem na to nebyla."

Mac mě sjel pohledem. „Nevypadáš na to, že nesportuješ." po jeho zkonstatování se Martinus uchechtl. „Marcusi, nepotřebuju slyšet, jak jí furt čumíš na zadek." jakmile pronesl tuto větu, moje tváře nabraly rudé barvy.

Rychle jsem se narovnala a oba blonďáky spražila pohledem. „Já jsem tady taky a slyším vás." připomněla jsem to hlavně Tinusovi, kterému jsem naschvál u ucha zamumlala: „Hele, tamhle jde Riley." ihned se otočil směrem, kterým jsem koukala a já se zašklebila. Tím akorát potvrdil mou domněnku, že se mu líbí. Než mě stačil napomenout, ať si z něj nedělám srandu, popošla jsem od něj dál.

„Potřebuju si na chvíli sednout." zamumlala jsem unaveně. Naštěstí jsme teď běhali kolečka okolo parku, takže o místo k sezení nebyla nouze.

„Fajn. Macu, jdem si dát ještě kolečko?" zeptal se Tinus, no jeho bratr zakroutil hlavou.

„Víš ty co, běž si tamto kolečko oběhnout znova, jasně jsem viděl, jak jenom jdeš." řekl a jeho dvojče se trochu zamračilo.

„Co prosím?!" pozvedl obočí.

„No jasný, kvůli tomu si běžel napřed." Marcus ukázal na cestu. Martinus zakroutil hlavou. „Šel jsem napřed, protože jsem si chtěl zaběhnout lepší čas."

„No, šel! Slyšelas to? Řekl, že šel." Mac na mě vrhl přesvědčivý pohled. Jeho mladší bratr si zkřížil ruce na prsou. „To je slovíčkaření, bratře."

Starší z bratrů palcem ukázal za sebe na cestu, po které jsme už běželi dobrých pár koleček. „Utíkej, bratře." pronesl zcela klidným tónem. Takovým, kterému nelze odporovat. Martinus si povzdechl, zapl krokoměr a rozeběhl se.

„Chudák Martinus." vydechla jsem. Stále se mi nedařilo popadnout dech, břicho mě bolelo.

Posadili jsme se na lavičku, když v tom mě něco napadlo. Sundala jsem si mikinu a rozložila ji do trávy, za lavičku. Lehla jsem si na mikinu a pozornost přemístila na bílé obláčky, které si jen tak pomaloučku pluly po obloze. Zhluboka jsem dýchala, už mi bylo lépe.

„Taky se chci podívat." zamumlal Marcus. Než jsem na něj stihla hodit nechápavý výraz, přeskočil lavičku a dopadl přímo vedle mě.

Na tu jednu chvíli, když se ke mně opět dostal tak blízko, se mi srdce téměř zastavilo a já zapomněla dýchat. Raději jsem pohled odvrátila a pozorovala nebe.

Hlavně se nesmím dívat na jeho ruce a hruď, nesmím si prohlížet jeho obličej a hlavně - nesmím se mu podívat do očí.

„To je nádhera." vydechla jsem pro uvolnění atmosféry a blonďák přikývl.