_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 56 🍀

Isabela

Trochu otráveně jsem si zastrčila několik malých, neposedných pramínků vlasů za ucho a pokračovala v cestě domů. Přišlo mi, že mám akrylové barvy snad všude. Na obličeji, na rukou, ve vlasech... Ale vlastně mi to ani nevadilo. Spíš bych se nejraději vrátila do ateliéru a namalovala další obrázky. A místo toho? Musela jsem Marcuse začít doučovat matematiku, jak jsem včera slíbila. Opravdu se mi do toho nechtělo. Zrovna, když se nemám co učit a mohla jsem strávit volné odpoledne, musím učit někoho jiného. Ale aspoň, že je to Marcus. Ano, klopím před jeho pohledem zrak k zemi, ale stejně to byl on, kdo mě nutil se celý den usmívat a přehrávat si v hlavě onu píseň, kterou ráno zpíval.

Ve dveřích jsem se skoro srazila s Martinusem, který utíkal někam do města. Pak se asi dvakrát za sebou vrátil, protože si něco zapomněl. Já celou dobu jen stála ve dveřích a smála se. Odměnou za mé chování mě Tinus málem praštil dveřmi.

„Co trochu úcty ke starším, hm?" ozvalo se od schodů a já nad Macovy slovy mávla rukou.

Blonďák mě spražil káravým pohledem a já se usmála.

„Tak promiň, dědo." jen jsem okolo něj proběhla nahoru do koupelny, zatímco Marcus si neodpustil tiché 'tsss'.

„Prej mě máš dneska doučovat tu matiku!" zahučel na mě z chodby, mezitím co já se snažila smýt si z obličeje barvu. No nakonec jsem usoudila, že nejlepším řešením bude sprcha.

Vylezla jsem z koupelny a došla si pro věci na převlečení, házejíc školní tašku vedle stolu.

Na chodbě jsem se zastavila a Macovi věnovala úsměv.

„Jo, jasně. Dej mi prosím chvilku." prohodila jsem, topíc se v jeho očích.

Fajn, už musím jít. Dobře, ještě chviličku... Nohy se mi nechtěly pohnout a ze mě se opět stala socha. No super. Ale nevypadalo to, že by to Macovi nějak vadilo...

Tak dost! Musela jsem se probrat a s pocitem trapnosti jsem jako zhypnotisovaná odběhla do koupelny, kde jsem se následně zamkla.

Měla bych si vyjasnit priority. Ještě jednou se na něj takto podívám a nafackuji si. Musím ho ignorovat, abych se v těch očích neutopila úplně. Už takhle jsem z jeho pohledu celá omámená.

Ve snaze své zvláštní pocity pochopit, kontrolovat a odehnat se osprchuji. Ale jednoho pocitu se obzvlášť nemohu zbavit. Silného chtíče být k němu blíž. Políbit, obejmout, držet a nikdy nepustit...

A právě proto si musím držet odstup. Nestojím o to, aby se mi k němu prohloubily ty zvláštní city. Ještě horší je, že pod slovem city, či pod slovním spojením 'chovat k někomu city' si každý představí zamilovanost nebo jen zalíbení. Ale to já rozhodně necítím!

Díky sprše už na mně není ani trocha barvy, za což jsem ráda. Ne, že by mi akrylové barvy vadily, právě naopak. A navíc, díky pomalovaným částem těla většinou poznáte umělce. Občas jsem se i tvářila pyšně, když jsem měla trochu barvy ve vlasech. Někomu, kdo studuje na tak prestižní umělecké škole nesmí taková věc vadit. Můj hlavní obor sice je kreslení, ale baví mě i hodiny malování a jiných výtvarných umění. Například sprejování mě velice oslnilo. Na mé škole mě bavila třeba i historie umění. Ta byla dost zajímavá. Co bych ale nikdy netušila bylo, že máme i tělocvik. Asi z nás hold chtějí vybít i těch pár kalorií co nám dávají školní obědy. Ale abych nekřivdila, taková betonová kaše z prášku vás nahodou docela zaplní.

Neměla bych si stěžovat. Jsem na své vysněné škole. Už když jsem byla malá a objevovala svou oblibu k výtvarnému umění a dozvěděla jsem se o oné škole, doufala jsem, že se tam dostanu. Pamatuji si ten krásný moment, když jsem se s babičkou procházela na kraji města a tam, kousek od školy jsem je zahlédla. Na louce u lesa byl hlouček studentů zachycujících onu překrásnou krajinu. Pár z nich mělo malířské stojany, někteří si vystačili s deskami a kreslili tužkou a černým uhlem. Někteří si spolu povídali a obdivovali práci toho druhého, jiní byli do své tvorby tak zapálení, že nebyli schopni slova. Jejich učitelka procházela okolo nich a prohlížela si rýsující se díla svých studentů. Vím, že s sebou měli tenkrát nějaký přenosný přehrávač hudby, ze kterého se linuly vábivé, klidné zvuky. Hudba nijak neřvala, byla potichu, abyste mohli slyšet i okolní šum, zpěv ptáků, stromy tančící v poryvech větru. Dokonalá harmonie.

Už tehdy když jsem pouze procházela okolo oné školy, měla jsem z ní a těch co tam patřili respekt, uznání. Obdivovala jsem je. Když jsem zestárla, mým snem bylo dostat se sem. Ale co bylo hlavní, zvýší mi to šanci se jednou dostat na Národní akademii umění v Oslu.

Znenadání se mi před očima objevila cizí ruka, jež rychle mávala.

„Vnímáš?"

Nechápavě jsem vykulila oči. Stála jsem před schody, Mac mě držel jednou rukou za paži a druhou mi zběsile mával před očima.

„Co?"

Blonďák se uchechtl a ruce svěsil podél těla. „Málem jsi sletěla ze schodů. O čem jsi tak přemejšlela?"

Jen jsem mávla rukou. „To nestojí za řeč. Začneme s tím doučováním?"

Bylo vidět, že se mu do toho ani trochu nechce, ostatně mně taky ne.

„Fajn, ať to mám už za sebou." prohodil hovorově Marcus a chytil mě za ruku. Chtěl se mnou normálně jít, no když si uvědomil, co dělá, rychle se odtáhl jako bych byla prašivá a šel přede mnou.

Když se konečně usadím do své pohodlné židle, nevydržím to a zatočím se. Občas jsem se tak i učila. Roztočila jsem se do plné rychlosti a při tom opakovala látku. Ano, šílená metoda, ale zatím byla mojí nejhorší známkou na vysvědčení 'chvalitebná', takže asi to funguje. Začínám přemýšlet, že pokud to s Marcusem nepůjde, čeká ho kolotoč...

🍀Hola!🍀

Netuším, co napsat, tak třeba jen to, že se budu teď snažit vydávat častěji kapitoly (ale nic neslibuju) a taky že to točení na židli je má reálně vymyšlená metoda, na kterou bych si zasloužila patent, protože mi vždycky funguje. Takže vlastně taková rada když už se blíží zase ta doba-co-nechci-ani-vyslovit.

So...

🍀_I_love_you_guys_🍀

And..

Hope, ya like it! ❤️🍀