Chvíle naděje | ✖️

14. kapitola | Probuzení

/červenec 1995/

Regulus Black ze své ležaté pozice – ve kterém strávil posledních patnáct let – vystřelil rychleji než z té nejhorší možné noční můry, která ho mohla provázet. Zrychleně dýchal a rozhlížel se okolo sebe. Než se však stačil nějak více vzpamatovat a rozkoukat po tom pekelně dlouhém šlofíku, okolo krku mu skočila Aria.

„Merline, ty žiješ!" vykřikla blonďatá žena, která ho málem v objetí uškrtila. „Fungovalo to! Kouzlo zabralo! Jsi tu zpátky s námi!"

„Ario, dej mu chvilku na vydechnutí," poradil jí Albus Brumbál na oko káravě.

„C-co se to děje..." vypravil ze sebe Regulus překvapeně, jako kdyby právě objevil svůj hlas.

„Pamatuješ si nás, Regulusi?" zeptal se starostlivě Sirius. „Já jsem tvůj bratr, víš? Málem jsi zemřel v té jeskyni, když jsi byl na nějaké misi proti Voldemortovi, vzpomínáš? Krátura tě zachránil, ale upadl do hlubokého kómatu a celých patnáct let jsi prospal tady na Grimmaldově náměstí 12. Krátura se o tebe celou dobu staral."

Černovlasý Black si promnul své spánky. „Ano, už si vzpomínám," zamumlal si pro sebe. „Jeskyně, medailon, Krátura... celých těch patnáct let jsem byl při vědomí. Můj sluch nebyl oslaben. Všechno jsem slyšel, jenom jsem nemohl reagovat a otevřít oči. Jako kdyby mi někdo bránil."

Pak se podíval do náruče blonďaté dívky, která byla jeho dcerou. Ovšem té nevěnoval zprvu pozornost. V její náruči totiž ležel nehybný Krátura. „Slyšel jsem, když Krátura provedl to kouzlo," polkl naprázdno, opustil svou postel a posadil se do tureckého sedu vedle Willow, ale své zraky neodtrhl od zesnulého skřítka.

„Kráturo, to ne," sevřelo se mu hrdlo a slzy opustily své hráze. „Tolik let jsi se o mne staral. To jsi neměl dělat. Merline."

„Nedal jinak," polkla naprázdno Aria při vzpomínce na ta šlechetná slova, která před jenom malou chvílí vypustil ze svých úst. „Chtěl zemřít, abys ty mohl žít."

Regulus si utřel své slzy a popotáhl nos. „Kdyby nebylo jeho, zemřel bych v té zatracené jeskyni. To byla Voldemortova slabina. Podceňoval domácí skřítky."

Aria ho chytnula za ruku a pevně ji stiskla. „Vystrojíme tu ten nejkrásnější pohřeb, který rodina Blackových měla," věnovala mu slabý úsměv, protože se také nedokázala zmoct na pořádný. Smrt Krátury v ní zanechala velikou stopu.

V ten moment Regulus přestal myslet na nebohého domácího skřítka a uvědomil si naplno, že právě jeho ruku svírá Aria Pettigrewová – jeho snoubenka a životní láska. Pevně ji obejmul a zabořil svůj nos do jejích blonďatých vlasů. „Tolik mi tohle chybělo," zašeptal k ní. „Tahle vůně. Všechno na tobě mi chybělo."

Peterova mladší sestra se v tom objetí plně uvolnila. Konečně pocítila ten opravdový a nefalšovaný pocit domova, který jí patnáct let chyběl. Krátce pomyslela na Ludu Pytlouna a na jejich poslední rozhovor. Pověděla mu, že si dají pauzu a popřemýšlí o druhé šanci. Teď však nedokázala myslet na nic jiného než na Reguluse.

Aria se od Reguluse odtáhla a aby nemusela otce své dcery líbat, dokud nebude všechno vyřešené s Ludem, pohlédla směrem k Willow. „Tohle je naše dcera, Regulusi," vydechla pyšně k blonďaté dívce, která v náručí držela mrtvého Kráturu. „Na konci srpna jí bude patnáct let. V září půjde do pátého ročníku skládat OVCE. Chodí do Zmijozelu – jako ty jsi chodíval – a je to střelkyně ve školním týmu."

„Willie?" změknul mu hlas a na tváři se mu objevil nepopsatelně šťastný úsměv. „Jsi to opravdu ty?"

Studentka Zmijozelu na místě roztála po přezdívkou, kterou od svého otce dostala. Rozběhla se vstříc k němu a zabořila se mu do hrudi. „Tati."