Chvíle naděje | ✖️

42. kapitola | Chvíle tragické i komické

/prosinec 1995/

Po deštivém pohřbu Helene Scamanderová následovala hostina u Mloka Scamandera doma. Bylo sice několika jeho příbuznými navrhováno, aby si nechali udělat hostinu u jedné z místních restaurací, ale Mlok si odmítl. Potřeboval pracovat. Věděl, že jedině prací se zaměstná od přemýšlení na milovanou snachu, která se pro něj nestala dcerou jen na papíře.

Pohřbu se zúčastnila i Astrid Blacková s Remusem Lupinem. Oba chtěli podpořit své blízké při pohřbívání nebohé Helene. Vzhledem k tomu, že Viola pohřbívala svou babičku, tak si celkem živě dokázala představit, jak se cítí, protože ona pouhý týden zpátky činila totéž s Andrewem.

„Nebudu se tě řečnicky ptát, jestli jsi v pořádku," otevřela jejich rozhovor hned po tom, co ji pevně obejmula. „Sama moc dobře vím, že v pořádku nejsi."

„Ten večer jsem zažila hned dva šoky," povzdechla si Viola. Opravdu byla moc vděčná za to, že do Whitby Astrid přijela a podpořila ji v nelehké situaci. „Smrt tří mých příbuzných a jedno proroctví, které se mě týká. Nechceš jít někam, kde bude větší klid? Ráda bych si o tom s tebou promluvila."

„Jistě, pojďme," souhlasila hnědovlasá žena bez větších řečí a společně zamířily pryč z jídelny, kde se konala hostina na počest Violiny babičky. „Ale musím ti ušetřit dech, o té věštbě už vím," prozradila jí, čímž si od nejlepší kamarádky získala nechápavý pohled. „Neboj se, vím to stejně dlouhou dobu jako ty. Když se odehrál ten útok, tak tvůj táta poslal rychlý vzkaz Remusovi, že ti to řeknou a také, abychom si zabezpečili dům, že po nás také mohou jít."

„A Remus ti to řekl," vytušila ihned s přikývnutím. „Alespoň už jsi měla možnost to zpracovat. Mě se to ještě nepodařilo."

„To se ti nedivím," pousmála se podpůrně Astrid. „Mluvila jsem o tom s Remusem. Opravdu dost dlouho. Ač to může znít divně, byla jsem ráda, že se konečně můžeme soustředit na něco jiného než na Andrewa. Od jeho smrti jsme nemysleli na nic jiného a tyhle Vánoce... opravdu jsem nezažila horší Vánoce."

„Nápodobně," ušklíbla se Viola bez energie. „Všechno se obrátilo vzhůru nohama. Když jsem po rozchodu s Fredem – a taky Georgem – toužila po novém začátku, tohle jsem opravdu nečekala."

„Pozor na věci, které si přejeme," podotkla výstižně Remusova přítelkyně. „Teď na tobě leží opravdu veliká zodpovědnost. Nosíš na bedrech těžký úkol. Ale pokud se ti to povede, tak pomůžeš opravdu mnoho lidem."

„Včetně Remuse," pochopila, co tím myslí.

„Včetně Remuse," zopakovala Astrid s úsměvem. „Víš, i přestože za pár měsíců oslaví šestatřicáté narozeniny, tak mi přijde, že se svou vlkodlačí částí ještě nesmířil. Znám ho sice jenom dva roky, ale skoro bych dala ruku do ohně za to, že se s tím nikdy doopravdy nesmíří."

„Andrew byl v tomhle jiný," zavzpomínala Viola. „Ten vždycky nechápal tu potřebu ohýbat hřbet. Ano, obával se reakci ostatních lidí, ale nikdy se nestyděl sám před sebou."

„Chtěla jsem tím říct, pokud to bude potřeba, pomůžu ti nejlépe, jak budu umět," vyjádřila svou myšlenku. „Protože pokud na světě existuje něco, čím bych mohla Remusovi pomoct, tak je to tohle. Mně osobně jedna noc v měsíci strávená ve vlčí podobě nevadí, ale vidím na něj, jak ho trápí, že mi nemůže dát všechny noci v měsíci."

„Rozumím," usmála se slabě a stiskla její ruku. „V tuhle chvíli potřebuji zjistit, jak vlastně na tenhle svět přišli vlkodlakové a upíři. Zprvu mě napadlo, že bych se do Bradavic vůbec neměla vracet, ale to by bylo špatné rozhodnutí. V Británii neexistuje lépe vybavená knihovna než v naší kouzelnické školy. Musím se tam vrátit a najít všechno potřebné o vlkodlacích a upírech."