Láska prochází žaludkem

14.

Hotel v Oberhofu je obrovský a nacházejí se zde všechny týmy. Hned, jakmile projdu kolem recepce, si to šinu do kuchyně. Tam už na mě čeká Peter.

„No nazdar, starý brachu. Zase první?“ utahuji si z něj a okamžitě ho obejmu.

„Tak slečna neztratila smysl pro humor,“ opětuje mi úsměv.

„Ahoj ty musíš být Thea. Peter o tobě pořád mluví,“ zavolá na mě paní z rohu kuchyně.

„Tak snad jen v dobrém,“ nervózně se usměji.

„Já jsem Vivi a tohle je můj manžel Markus. Tak snad nám bude v kuchyni všechno klapat,“ představí sebe i svého partnera. Působí jako milý pár, pořád se usmívají a o něčem štěbetají ve svém rodném jazyce.

Také se jim představím, pořešíme nějaké organizační věci a můžu se vydat na pokoj. Na schodech mě mine Siggy.

„Tentokrát nejsi sama, tak se nelekni,“ proběhne kolem, ani mu nestačím odpovědět.

Spolubydlící? Radost z toho nemám, chci svůj klid a nerušit někoho dalšího, ale zase na druhou stranu, proč ne. Aspoň si budu moct s kým pokecat. Netrpělivě otevřu dveře do pokoje a nestačím se divit. Je hodně velký, v rozích jsou dvě postele oddělené závěsem a uprostřed... masážní lehátko?

„No čau kočko, už te čekám,“ bafne na mě z koupelny Ida. Díky bohu. Spadne mi kámen ze srdce, že nebudu na pokoji s někým z jiné země. Přeci jen být s člověkem, se kterým se domluvíš v rodné řeči, je vždycky plus.

„Ahoj, tak to bude jízda,“ oplatím kamarádce úsměv a spadnu rovnou do postele. Dnes to byl náročný cestovní den.

„Asi tu bude celkem rušno. Vždyť víš, každý potřebuje po závodě regeneraci,“ oznámí mi s obavou.

„Jasný, já zalezu do kuchyně a neuvidíš mě tu,“ věnuji ji úsměv.

Já se jí už předem omluvím za ranní budíček, ale ona tvrdí, že má tvrdý spánek a nic ji neprobudí. No jak myslí holka. Já beru postel u okna, aby Ida měla prostor pro své návštěvníky. Ani jsem si nevšimla, že s námi neletěla. Jakk jsem se později od ní dozvěděla, trávila nový rok u otce ve Francii.

Ráno je pro mě trochu hektické. Pobíhám zmateně po kuchyni a hledám základní věci. Naštěstí mi Vivi všechno ukáže a já tak tak stíhám. Jídelnou se nesou všechny možné jazyky a my se pustíme do přípravy hlavních chodů.

Ani se nenaději a je pátek. Neskutečný jak ty dny letí. Ve středu jsme byly s Idou omrknout městečko a včera večer přišla na regeneraci stále usměvavá dvojice, takže o zábavu bylo postaráno. Klasická drbárna no.

Dnešek se nese ve znamení sprintů. Začínají ženy a to už půl hodinky před polednem, proto je ráno a celé dopoledne v kuchyně pěkná hoňka. U stolu jsou holky usměvavé a dobře naladěné po vánoční pauze. Klučičí parta je na tom s náladou podobně. Jenom Sturla zarytě sedí, mlčí a přelévá polévku ze lžičky zpátky do talířku.

Za celou dobu, co se nacházíme v Německu, jsme spolu nemluvili. Ani nevím, kde má pokoj. Nikde jsem na něho nenarazila, on sám mě očividně nehledal a v jídelně pokaždé hypnotizuje pohár s vodou. Udělala jsem něco špatně? Ten víkend to byl ten nejmilejší kluk, jakého jsem kdy poznala a teď se mi neřekne ani to blbé ahoj? Možná je to tím, že je nervózní před závodama a já s tím vlastně vůbec nesouvisím, ale i tak mě mezera mezi námi ubíjí.

Odpoledne zkouknu závod v přímém přenosu. Tiril se daří a bere první místo, zatímco Ingrid se pěti chybami nedostala ani do stíhačky. Posmutním, zasloužila si skončit líp, ale bohužel malorážka dnes nebyla na její straně. V zápětí se mi úsměv opět vrátí. Naši muži berou všechny tři první místa. Před svým starším bratrem zvítězí Jossi a třetí dojede Sturla. Na malém pódiu je doplní ještě Dale. Úspěšný den pro naše barvy. Při ceremoniál opět vidím v těch hnědých očích plápolat ohýnek.

S patřičnou dávkou radosti, kterou obohacuji celé osazenstvo kuchyně, se pustím do přípravy večeře. U norských stolů opět panuje skvělá nálada, jen Ingrid není zrovna v nejlepší rozpoložení.

„Ale no tak. Z jednoho nepovedeného závodu se přece nezboří svět. Vždyť ty jim ještě ukážeš,“ snažím se ji povzbudit.

Děkovně se na mě pousměje a já peláším rychle uklidit kuchyň. Za chvíli mě čeká hovor s domovem.

Probereme snad úplně všechno. Gus mi ukáže nové běžky, které mu dal děda a mamka zase vypráví, jak vždy přemýšlí, kdo víc utahá koho.

Ida má jednoho návštěvníka za druhým, nechci ji rušit, tak se schovám pod deku a pustím si ještě oblíbený seriál.

„Ido, nemáš moji nabíječku?!“ křiknu na mou spolubydlící, jakmile mi klekne notebook.

Odpovědi se mi nedostane, tak rozhrnu závěs. Což jsem neměla dělat. Rozhodně jsem na to nebyla připravená.

„Ida šla k holkám na pokoj, něco potřebovaly,“ prohlásí se zavřenýma očima Sturla, který sedí na křesle bez trička a chladí si rameno.

Sakra. Bez trička. Proč zrovna já? On vypadá božsky, oči zavřené, hlava zakloněná, vlasy mu padají do tváře a já za celý den už zdeformovaný culík, tepláky od pyžama a bráchova mikina. Musím vypadat jak šašek.

„Aha,“ kývnu přiblble a nemůžu z něj spustit oči. Co to se mnou je? Vzpamatuj se Theo! Dýchej, potřebuješ kyslík!

„Nevěděl jsem, že máš pokoj s Idou,“ vrátí mě do reality, „teda ona říkala, že tu někdo je a že nemám rušit, ale že se za tím závěsem schováváš ty, to by mě nenapadlo,“ mrkne na mě.

Jen neutrálně kmytnu hlavou. Musím být rudá úplně všude. Pohled mi spadne na ledový zábal na jeho rameni.

„Můžu?“ zeptám se ho a ukážu na dané místo. Souhlasně kývne.

„Cos dělal?“ vyděšeně na něj kouknu, jakmile spatřím větší modřinu.

„Dale mě vzal dveřma, nic vážného,“ mírně se uchechtne, „ale potřebuji to chladit. Docela to bolí, když o to opřu malorážku.“

„Jejda, vy jste trdla, opravdu,“ nevěřícně zakroutím hlavou.

Vrátím led zpátky a moje ruka sklouzne na jeho břicho, kde začne obkreslovat každý sval. Zvednu k němu oči.

„Bez trička ti to sluší mnohem víc.“ Bože Theo, co to plácáš? Vzpamatuj se!

„Vážně? Tak to abych tak chodil častěji,“
kousne se do rtu a vysadí mě na sebe.

„Tak ty ses mi vyhýbal jo?“ zeptám se naoko naštvaně.

„Já a vyhýbal?“

„No, ty a vyhýbal!“ dloubnu mu lehce do hrudi.

„Dával jsem ti prostor,“ řekne s očima upřenýma do těch mých, „a teď mi ho mezi námi přijde až moc.“

Jakmile to dořekne, spojí naše rty. Můj rozum odejde do háje dubového. Teď vítězí srdce. Užívám si ten úžasný pocit. Nechci ho ztratit. Někoho, kdo mě dokáže rozesmát a neztrácí se mnou trpělivost. Možná toho budu zítra litovat, ale teď to cítím takhle.

„Hele Sturlo, já říkala, ať nezlobíš!“ vyruší nás svým tichým příchodem Ida, která se usmívá od ucha k uchu.

~

S psaním jsem se teď trochu sekla. Vždycky něco napíšu, pak si říkám ne ne to je blbost, tady by to chtělo poupravit a pak se do toho zamotám. I tak doufám, že dnešní kapitolka nezklamala.🥰💕

AKS🌌