29.

249 27 4
                                    

Následující den se tedy vydáme k můstkům a běžecké trati. Krásný pocit, když si představím, že se právě zde konala olympiáda. Je to tu kouzelné.

Procházíme různými uličkami, zákoutími a ocitneme se před velkou budovou, u které Sturla zastaví.

„No a sem, jsem chodil na střední,“ mávne hrdě směrem k právě zmiňované budově.

Mě však zaujme stavba vedle. To je on, dům mých nočních můr. Místo, kam se nechci vrátit.

„A to je internát nebo spíš takový studentský dům. Mají tam fotky úspěšných sportovců, kteří tam bydleli. Jossi tam má dokonce vlastní nástěnku. Mám tam ještě pár známých. Můžeme se tam stavit,“ táhne mě dovnitř Sturla.

Jenže já stojím jak přikovaná. Nejsem schopná slov. Jen upřeně civím na cihlovou stavbu. Internát, kolej, studentský dům, zkrátka centrum mejdanů.

„Haló, chceš se tam jít podívat?“ šťouchne do mě.

„Ne! Pojďme pryč prosím,“ řeknu rozhodně.

Zbytek cesty už jdu spíš jen z nutnosti. Nevnímám nic kolem. Prostě jdu, vedena Sturlou, který horlivě vypráví své zdejší zážitky a kuriozity. Občas se jen pousměji, aby viděl, že vnímám. Opak byl pravdou.

„Všechno v pohodě?“ položí mi otázku minimálně třikrát než ji zaregistruji.

„Jo, jen jsem unavená, moc jsem toho nenaspala,“ odpovím s pokusem o falešný úsměv.

Když se vrátíme zpět do bytu, rozklepaná zalezu do sprchy. Potřebuji být chvíli sama. Proč mě to tak vzalo? Všechno to je minulost a já jsem věřila, že už jsem se přes ni přenesla. Jenomže asi ne. Snažím se dát dohromady, uspořádat si myšlenky a nechat všechny vzpomínky plavat, což se mi zdárně daří a z koupelny vyjdu patřičně klidnější.

„Co se ti stalo zlato a neříkej mi, že nic,“ začne Sturla po tom, co večer uspím Guse.

„Co? O čem to mluvíš,“ snažím se hrát blbou, ale je mi jasné, že mi to stejně není nic platné.

„Myslíš, že jsem slepý, že tě neznám. Tohle jsi nebyla ty. Prosím, řekni mi, co tě tak rozrušilo,“ jemně mě stáhne vedle sebe na gauč.
„Víš přeci, že jsem tady vždycky pro tebe,“ naléhá dál když ode mě nepřichází žádná reakce.

Bojuji se svou hlavou, zda mu to opravdu chci říct. Moje největší tajemství, moji nejniternější bolest způsobující událost, moji Achillovu patu. Ale je to můj přítel a zároveň nejlepší kamarád. Věřím mu a cítím, že to ze sebe potřebuji dostat.

„Před Vánoci v roce 2017 mi zemřela babička,“ začnu tedy s pohledem upřeným do mých dlaní.

„To je mi líto,“ zašeptá.

„Prosím, nech mě mluvit,“ nejsem si totiž jistá, jestli bych byla jinak schopná, doříct mu to do konce. Jen omluvně přikývne.

„Takže umřela mi babička. Celý život bydlela v Lillehammeru, proto zde taky měla pohřeb, na který jsme sem s rodinou přijeli. Hodně mě to tehdy sebralo. Všichni se ještě ten den vydali zpět do Osla, jen já jsem tu zůstala. Dny jsem strávila u ní doma. Chtěla jsem si připomenout ty časy, kdy jsme sem jezdili s bráchou na prázdniny. Prostě odešla moc rychle, bez rozloučení,“ na chvíli se odmlčím, než pokračuji, „no a jedna má dobrá kamarádka Mathilde, se kterou jsem se tu vždy bavila, mě přesvědčila, ať zůstanu až do Silvestra, že nějaká skupinka oblíbených ze střední tady každý rok pořádá nějaký mejdan v tom studentském domě.“

„Dožeň, co jsi nestihl přes rok aka ukončovák,“ přitaká znalec místních zábav.

„No asi jo. Prostě kalba, kde jsou samozřejmě všichni na šrot. Předtím jsem nikdy na žádné party nebyla. Nikdy jsem to neměla za potřebí, nevyhledávala jsem to. Ale ten den jsem potřebovala vypnout hlavu, no tak jsem šla. Tilly po pár minutách někam odběhla a jelikož jsem tam nikoho jiného neznala, sedla jsem si k baru a prostě pila. Pak se ke mně přidala nějaká parta a ti mě dorazili. Samozřejmě jsem se ztřískala do němoty,“ svěsím hlavu a odhodlávám se doříct zbytek.

Sturla chytne mé klepající se ruce, čímž mi dodá odvahu. Pohlédnu tedy na něj a pokračuji.

„Pak jsem se probudila v posteli vedle nějakého kluka... celá nahá,“ vzlyknu, „netuším, kdo to byl. Měl obličej zabořený v polštáři a spal. Rychle jsem si oblékla svoje věci a krokem, který mi můj stav dovoloval, jsem spěchala pryč,“ svůj zrak přesměruji ke dveřím od pokoje, „no a za necelých 9 měsíců byl na světě Gustav.“

Čekám na reakci od Sturly, ale dává si s ní docela na čas.

Zarazí se. Vidím na něm, jak mu v hlavě šrotují všechna kolečka.

„Takže ty jsi na ukončováku 17 spala úplně na šrot s nějakým klukem, čili otcem Guse,“ pronese nakonec po pár sekundách.

Bezmocně kývnu hlavou.

„Já jsem byla úplně mimo jasný. Prostě vůbec nevím, jak se to stalo,“ začnu se obhajovat a dál v sobě už neudržím slzy.

„No do hajzlu,“ zakleje a vjede si rukou vlasů.

Vybavím si pár drobných střípků z onoho večera. Hořkost alkoholu. Motání hlavy, nohou. Černo. Silná paže, která mě zachytí. Hrubé dotyky. Chladné polibky. Bezvládně si přitáhnu své nohy k tělu v představě, že to zmírní přicházející duševní bolest.

Sturla mě bez jakýchkoliv dalších otázek či poznámek pevně obejme. Vidí, jak moc mě to zasáhlo. Jeho stisk však vůbec nevnímám. Jen tupě upřu zrak do bílé zdi, po tvářích cítím mokro, které mi párkrát setře palcem, a klepu se. Cítím se ponížená, zhrzená.

Mluví na mě. Nevím, co říká. Šum zachytím, slova už nerozeznám. Vezme mě do náruče, přenese do postele a přikryje peřinou. Ucítím jeho rty na čele.
Nakonec usnu, docela rychle, asi vyčerpáním.

Probudím se uprostřed noci celá zpocená. Vylezu z postele a se zastávkou v kuchyni, abych se napila, ulehnu ve vedlejším pokoji ke Gusovi.

„Ještě že tě mám, ty můj poklade,“ pošeptám mu do ouška.

~

Děkuji za hvězdičky a krásné ohlasy u minulých dílů! Žene mě to v psaní dál💗🥰

Užívejte předvánoční biatlonový víkend, snad se bude dařit vašim favoritům!😚

AKS🌌

Láska prochází žaludkemWhere stories live. Discover now