22.

404 33 3
                                    

Chci odejít, ale jeho ruka mi v tom zabrání. Zpražím ho pohledem.

„Počkej, nenechala jsi mě domluvit,“ stáhne mě za ním na sedačku.

Neochotně si tedy sednu a poslouchám, co s něj vypadne.

„Nechtěl jsem kvůli sobě. Potřeboval jsem být sám a soustředit se na to, co dělám. Uvědomit si, co pro mě znamenáš a co mi bez tebe chybí. Vím, bylo to dlouho, ale už jsem si stoprocentně jistý. Já tě miluji Theo a nikdy o tebe nechci přijít,“ pohladí mě po ruce.

Koukám na něj, jako kdyby spadl z vesmíru.

„Chápu, potřeboval jsi čas. Ale já jsem tady taky. Sžíral mě pocit, že za vše můžu já. Tři týdny jsem čekala na jakoukoliv reakci, dumala jsem nad tím, proč ti nestojím ani za jeden hovor. Ublížilo mi to. Nechci svádět vinu na tebe, můžu za to taky, ale tohle mě opravdu ranilo,“ řeknu to tak, jak to cítím.

Nemám důvod ani sílu bránit svým pocitům. Nechám jim volný průběh.

„Asi jsem se zachoval trochu sobecky. Omlouvám se. Pochopím, pokud budeš chtít taky čas a prostor,“ pronese opatrně.

Já nevím, chci? Chci trávit další dny bez něj a utápět se v minulosti? Nebo chci být konečně šťastná. Mé srdce cestu zná, ale hlava, tam se závity jenom točí. Copak ho nechám tak snadno vyhrát? Týdny jsem se trápila a on teď dojde a vše bude růžové?

Pár sekund se na mě dívá, ale já mé myšlenky nejsem schopná seskupit do slov. Když uzná, že už neodpovím, zvedne se k odchodu.

„Chci, abys věděla, že tě miluji a jsem tu pro tebe, kdy jen budeš chtít,“ zaslechnu ještě jeho rozklepaný hlas, než opravdu odejde.

Bouchnutí dveřmi mnou projede jako živá voda. Orgán lásky si vybojuje vítězství. Okamžitě za ním vystřelím, div se nepřerazím o komodu v předsíni. Zastihnu ho ještě v mezipatře.

„Nepotřebuji čas, potřebuji tebe,“ pevně ho obejmu.
„Jen prosím příště komunikuj,“ s žádostí vzhlédnu k těm hnědých, mírně zarudlým očím.

„Budu,“ slíbí, „Miluji tě.“

„Vždyť já tebe taky miluji.“

Skloní se ke mně a něžně mě políbí. Tohle mi tak moc chybělo.

Pozvu ho znova na čaj a nabídku už s úsměvem přijme. Když se vrátí ti dva z kina, nevím, který je víc překvapený. Gus se ihned vrhne ke Sturlovi a zavedou debatu o biatlonu a běžkování. Potom, co se vrátím s oblečením na převlečení pro Guse, už plánují nějakou vyjížďku. Naoko naštvaně se podívám na Mattiho, který stojí opřený o skříňku, jež se nachází v rohu místnosti, a přiblble se usmívá. Když se na mě tázavě podívá a lišácky zvedne jeden koutek rtů, musím se usmát taky. Měl to dobře vymyšlené chlapec, to se musí nechat.

Následující dny pobíhám po městě a zařizuji různé objednávky do kuchyně. Jedná se hlavně o alkohol na after party, která se vždy koná ve velkém sále hotelu. Nevím, jestli organizaci svěřili zrovna té pravé, neboť já se v těchto lihovinách absolutně nevyznám.

Ve středu odpoledne už se přesouvám do velkého moderně zařízeného hotelu poblíž stadion. Bydlí tu všechny týmy a ten norský není výjimkou. I přesto, že většina z nich bydlí v Oslu, už roky je zavedené, že všichni sdílí stejný hotel. Údajně je to proto, aby drželi jako tým pohromadě. Já bych to spíš viděla, že po after party je jednodušší a rychlejší dostat se na pokoj, než přejíždět přes celé město domů.

V hale potkám Ingrid a Tiril, které zrovna míří na trénink.

„Večer se stav. Uděláme si náš dýchánek,“ zahlásí v rychlosti Tiril a obě spěchají za zbytkem holek, které už dávno čekají venku. No jo, ty dvě jsou vždy všude poslední.

Já směřuji do kuchyně, kde u plotny stojí Ståle.

„A-hoj. Koho to tu vidím? Snad mě nešálí zrak,“ překvapeně si ho přeměřím.

„Taky tě rád vidím,“ zasměje se mému asi dost komickému výrazu ve tváři, „vzal jsem si v Östersundu pár dní volno a přijel jsem sem. Holmenkollen si přece nemůžu nechat ujít.“

„To je fakt! Pořádně si to užijeme!“ zvolám radostně a obejmu ho.

Ze skladu se po pár vteřinách vynoří i Peter. Když mě uvidí, vrhne se ke mně, div mi nezačne líbat ruce.

„Díky bohu, konečně jsi tu! S tímto magorem se nedá pracovat," pronese na adresu Ståleho.
„Věděla jsi, že nemá rád moderní hudbu?! Pop, rock, metal, jazz, nic prostě.“

Snažím se v sobě zadusit smích, neboť jeho zděšený výraz stojí opravdu za to.

„Že prý poslouchá operu. Chápeš ne, já si tady asi v šest ráno budu pouštět Carmen!“ rozhodí rukama.

To už nevydržím a propuknu v hlasitý smích. Úsměvu se neubrání ani Ståle.

„No, ale ještě řekni, že se ti nelíbila,“ řekne ironicky Ståle a zkříží ruce na prsou.
„Možná jsem viděl i slzičku,“ naznačí prstem kapku vytékající z oka.

„Ty jsi vážně pako,“ mrskne po něj Peter nějaký kus hadru.

To já už se smíchy pomalu valím na zemi. Myslím, že tento týden se o zábavu obávat nemusím.

Po večeři, při jejíž přípravě se ti dva pořád pošťuchovali, se konečně vydám na pokoj. Vezmu tašku, která stále leží tam, kde jsem ji při příchodu nechala, u recepce, a výtahem vyjedu do nejvyššího patro, kde na mě čeká moje malé jednolůžkové království. Rychle skočím ještě do sprchy a už klepu u holek, které mají pokoj hned naproti.

„Zázrak, že se vůbec ukážeš,“ zní trochu naštvaně.

Ale jakmile se zakecáme a začneme probírat všechny drby a novinky, vrásky z čela jsou pryč a zase jsme ta praštěná usměvavá parta.

„Neuniká nám tu něco?“ přejede si mě podezřívavým pohledem Ingrid.

„Um, mělo by?“ dělám, že nevím, na co, respektive na koho naráží.

„Máme oči Theo. Navíc ti teď dáváme jedinečnou příležitost vyklopit pravdu, protože jinak si to zjistíme z druhé ruky a moc dobře víš, jak ty drby vznikají,“ Tiril si sedne obráceně na židli a já si přijdu jako někde u výslechu. 

Pár sekund přemýšlím, jestli se jim chci opravdu svěřit, ale asi mají pravdu, lepší když jim to řeknu já, než aby uvěřili drbům, které jsou tak pětkrát zveličené. Nějak ve zkratce se jim tedy pokusím popsat náš vztah nevztah a ony v tichosti hltají každé mé slovo

„Aha, tak proto se poslední dobou choval tak divně,“ cvrkne se do čela Tiril, když zmiňuji události z posledního večera v Pokljuce.

„Divně. Jak divně?“ musím se zeptat.

„Na trénincích i v závodech válel, ale jinak se plahočil jak mrtvola, moc toho nenamluvil a pořád byl zalezlý sám v pokoji,“ popíše mi jeho chování.

„Asi ho to hodně vzalo,“ přidá svou analýzu Ingrid.

Páni, takového jsem ho ještě nezažila. Já jsem mu křivdila, přitom on se cítil stejně zlomeně a pod psa jako já.

Kolem desáté mě ty dvě vypustí ze svých spárů a já se tak můžu s klidem ve svém pokoji svalit do čerstvě ustlaných peřin. Vezmu telefon a napíšu Sturlovi krátkou zprávu.

Spíš už? Přijdeš za mnou prosím? Chybíš mi<3

Během pár sekund je tady. Udělám mu místo v posteli a společně se zachumláme až po krk. Chvíli si ještě vypravíme zážitky z dnešního dne a pak už v jeho objetí vytuhnu jako malé kotě.

~

Promiňte, že vydám díl až takhle večer. Jako omluvu vám sem do médií hodím Carmen, ať máte zítra po ránu co poslouchat.🤪😂

AKS🌌

Láska prochází žaludkemKde žijí příběhy. Začni objevovat