25.

425 27 5
                                    

Na příjezd Sturly čekám jako na smilování. Dnes jedeme do té jeho tajné skrýše, tak jsem zvědavá. Předtím si s ním ale musím popovídat. Přeci jen má s médii větší zkušenosti. Tohle snad musí jít nějak zarazit. Chci pro své dítě soukromí.

„Krásné ráno ve spolek. Tak co, připraveni?“ zvolá energicky, když mu otevřu dveře od bytu.

„Opravdu sluníčkové,“ ironicky se usměji.
„Zapadni sem,“ řeknu až moc drze a neslušně, ale jsem v jednom ohni. Čapnu ho za ruku a táhnu až do kuchyně.
„Viděl jsi to? Všechny ty noviny, články, fotky...“

„Bohužel viděl. Promiň, vůbec mě nenapadlo, že z toho bude takové haló. Nechtěl jsem tě do toho zatahovat,“ pohlédne na mě omluvně.

„Není to tvoje vina. O mně ale nejde, jde o Guse. Nechci ho tomu vystavovat. Vždyť je to malé dítě. Moje dítě.“

„Jak přišli na Guse?“ zeptá se zmateně.

„Včera, jak jsme šli ze školky, nás někdo vyfotil, no a dneska ráno už je to všude,“ položím před něj noviny.

„No to snad ne,“ zhrozí se, jenom co přečte titulek, „netušil jsem, kam až jsou tyhle bulváry schopny zajít.“

„Já taky ne. Co budeme dělat?“ malinko vzlyknu.

„Klid, pojďme sem. Spolu to zvládneme, dobře?“ ochranitelsky mě vtáhne do náruče.

Lehce přikývnu.

„Přišli na nás, tak je to najednou velký boom, ale za pár dní už je nebudeme zajímat a budeme mít klid. Když by ti bylo cokoliv nepříjemné, nějaké další články, fotky, řekni mi to, já se to pokusím vyřešit. Hlavně se z toho nehrouti, nestojí nám to za to,“ líbne mě na čelo.

„Děkuji,“ stačím mu ještě šeptnout do ucha, než se přiřítí Gus.

„Tak jedeme už?“ založí si ruce na hrudi a svraští obočí tak, že se mu mezi ním udělá jemná vráska. Jo, moje geny se v něm nezapřou.

Vyrazíme tedy na cestu. Po celou dobu jízdy mu kladu jednu otázku za druhou, ale zarytě mlčí a neprozradí vůbec nic. Po půl hodině Sturla zaparkuje auto na příjezdové cestě k většímu rodinnému domku. Když vystoupím z auta, koukám jak puk. Jelikož je dům na kopci, všechny ostatní stavení jsou pod námi a kolem nás se tak rozprostírá les a louka. Výhled na zasněžené město pod námi je úchvatný.

„Takový menší baráček to je že?“ rýpnu si do něj, když vyndává věci z kufru.

Já jsem opravdu čekala nějaký byt nebo menší domeček někde blízko stadionu a ne tuhle dvoupatrovou budovu s dvěmi garážemi, venkovní terasou a krytým bazénem.

„To jsem nikdy netvrdil,“ ušklébne se.

„Protože pořád mlčíš,“ opáčím nevrle, „tak, kde to teda jsme?“

„Vítej v domě mého dětství,“ rozmáchne rukou.

Nevěřícně na něj vyvalím oči. Chvíli vstřebávám krásy tohoto místa a informaci, kterou mi řekl.

„Zavři tu pusu, ještě ti tam vletí moucha,“ vypukne vedle mě smíchy.

Pako. Vezme kufry, já pomůžu Gusovi ze sedačky a šineme si to rovným krokem k hlavním dveřím, když v tom se zarazím. Nechce mi doufám říct, že...

„Počkej, počkej, ujasněme si jednu věc. Tam vevnitř jsou tvoji rodiče?“ zděšeně šeptnu a zvolním krok.

„Už to tak bude,“ řekne jako by nic.

„Děláš si ze mě srandu?! Vždyť vypadám jak strašák. Bože, co si s nimi mám vykládat? Aa na to nejsem připravená, to mi musíš říkat dřív takové věci. Kriste,“ začnu mírně panikařit.

No dobře možná trochu víc.

„Ničeho se neboj, jsou v pohodě. Prostě buď svá,“ pohladí mě po hřbetu ruky.

To se mu to řekne, když je jejich dítě, ale já je uvidím poprvé v životě a nejsem zrovna dvakrát společenský člověk. Jen ať si ale nemyslí chlapec, než já ho představím našim, budu muset taky vymyslet nějakou kulišárnu. Tohle mu jen tak neprojde.

Při vstupu do domu neslyším žádné hlasy. S Gusem společně následujeme Sturlu dále chodbou, která je zdobena různými fotkami. Oba stojí v kuchyni.

„Ahoj, tak konečně jsi ji přivedl,“ zvolá vesele jeho táta a sklouzne pohledem ke zmatenému chlapečkovi, který se mě pevně drží za ruku, „i s malým uličníkem.“

„Já už jsem náhodou velký, takhle moc,“ roztáhne Gus paže a já zaregistruji úsměv všech přítomných. Je to číslo, ten můj kluk.

„Jasná páka šéfe,“ rozcuchá mu pan Laegreid vlásky.
„Jinak jsem Tor, těší mě,“ natáhne ke mně ruku.

„Nás taky. Já jsem Thea a tohle je můj syn Gustav, ale to asi víte od Sturly,“ nervózně mu oplatím úsměv.

Je to moc milý pán. Usměvavý, upovídaný. To se ale nedá říct o jeho ženě. Celou dobu jen stojí opřená o kuchyňskou linku a přejíždí si nás hodně zkoumavým pohledem, až je mi to trochu nepříjemné. Sturla si toho všimne a malinko si odkašle: „Ehm, mami.“

„Tak vás tu vítám. Oba. Ukaž jim prosím pokoj Tore,“ zazní její jemný a dosti chladný hlas.
„Ty tu zůstaň Sturlo,“ šeptne směrem ke svému synovi.

Já s malým tedy následujeme Tora po schodech do patra. Řeč s ním nestojí, pořád je o čem mluvit. Je opravdu moc milý. Zavede nás do minimalistického pokoje. Musím říct, že ten, kdo to tu zařizoval, měl skvělý vkus. Když nás zde nechá, ať si můžeme povybalovat kufry a trochu se, cituji, "zabydlet", myšlenky a pochybnosti mi začnou kolovat hlavou.

Nevím, co si mám myslet o Sturlově mámě. Jen stroze řekla dvě věty, které se mi usadily v hlavě. Udělala jsem něco špatně? Nemám z toho dobrý pocit. Proč mě sem vůbec Sturla tahal? Nic dobrého to nepřineslo. Jeho matka mě očividně moc nemusí.

„Já mám žízeň,“ vyruší mě z přemýšlení Gus.

Nechám ho v místnosti si hrát a stejnou cestou, kterou nás vedl Tor, sejdu do kuchyně. Zarazím se ale na předposledním schodku, neboť zaslechnu hlasy. Nechci šmýrovat, ale přemůže mě zvědavost.

„Je tvůj?“ pronese ženský hlas.

„Prosím tě mami. Proč by měl být můj? Jak tě to napadlo? Jasně, že není!“ odpoví rázně Sturla.

„Jsi si opravdu jistý? Tady se píše něco jiného,“ kuchyní se rozezní šustení papíru.

Proklaté noviny!

„Jako vážně mami? Budeš víc věřit tomu, co se píše v nějakém bulváru, než mně, vlastnímu synovi?“ ozve se rozzlobeně, možná i trochu zklamaně Sturla.

„Takže to dítě teda není tvoje?“ stále se dotazuje jeho matka.

„Známe se od začátku sezóny a tomu klukovi jsou dva roky. Jak bych to podle tebe asi stihnul?“ vzdechne Sturla a i když na něj nevidím, dokážu si představit, jak obrací oči v sloup.

„Já jen jestli víš, do čeho jdeš...“ dál už nevyzvídám, ani nemůžu, neboť zaslechnu kroky a raději se zdejchnu do pokoje.

~

Nechci tady z Mony (paní Laegreid) dělat zlou, určitě je v reálu moc milá, ale hodí se mi sem zatím víc jako "záporná" postava. Třeba časem pookřeje🤫...

AKS🌌

Láska prochází žaludkemWhere stories live. Discover now