Láska prochází žaludkem

34.

Celý víkend jsem jako na trní. Snažím se v hlavě uspořádat, co mu řeknu a představuji si, jak by mohl náš rozhovor probíhat. Připravuji se na všechny možnosti, které mohou nastat, protože až to přijde, nechci být zaskočená. Jsem prostě perfekcionistka a jsem jistější, když všechno jde tak, jak si to naplánuji.

V neděli mi pošle fotku. Překvapeně ji otevřu a musím se pousmát. Drží se přátelsky za ramena s tím jediným Martinem Fourcadem. Hřeje mě u srdce, že je šťastný, že se mu splnil velký sen a již podruhé potkal svůj největší vzor. Ostatně dokazuje to i zpráva, kterou pod to napsal «Je to skutečné? Pořád tomu nevěřím»

S poťouchlým úsměvem odepíšu «Dvě legendy vedle sebe, jak ikonické. A nezkoušej to popřít»

Vím, jak tohle srovnání nemá rád. Přijde mu absurdní. On o Martinovi ví všechno, zná každý jeho pohyb, každý jeho detail. Aby taky ne, když jeho střelbu studoval pořádnou řádku let. Zato francouzský fenomén musel o Sturlovi slyšet teprve před pár měsíci. Zaručeně toho Sturla prozatím nedokázal v biatlonovém světě tolik, ale má na to ještě dostatek času a co není, ještě může být. Vždyť jel teprve svou první celou sezónu ve světovém poháru a už má na kontě dva malé glóby. Říkám vám, ten můj kluk, ten ještě světu ukáže.

Teda co. Můj kluk? Můj? Kluk? Zatřepu hlavou, abych se vrátila do reality. Samozřejmě jsem myslela ten kluk, norský muž, člověk na správném místě. Opraví mě mé podvědomí.

Pondělí se kupodivu nese v klidném módu, až mě to samotnou děsí. Ale když se kolem druhé odpoledne rozezní bytem zvonek, moje vyrovnanost a duševní rovnováha je pryč. Při cestě ke dveřím mám tep snad dvě stě a jakmile mu pohlédnu do tváře, začnu pochybovat o funkci mého krevního oběhu. Trochu přidušeně ho pozdravím a pustím dál.

Když pak sedím naproti něj v křesle, zatímco on se uvelebí uprostřed sedačky, mám pocit, že více orgánů se rozhodlo se mnou dnes nespolupracovat. Jediný racionální zůstává mozek. Nevím, jestli to je dobře nebo ne. A i když Sturla jako první prolomí ticho slovy: „Nevím, jestli si četla ty zprávy a co všechno ti řekla Tilly, ale jestli chceš vědět ještě něco, cokoliv, tak se prosím ptej. Na všechno upřímně odpovím“, moje hlava se rozhodne na tuto pobídku nereagovat, neboť začne sama kralovat a skrz ústa vypustí svou připravenou řeč.

„Sturlo nebude chodit kolem horké kaše. Je mi jasné, že ti jde o Guse. Nebudu ti bránit ho vídat a trávit s ním čas, jelikož on tě má moc rád. Takže během sezóny se o Gustava budu starat já a kdykoliv během zbytku roku, kdy ho budeš chtít, se domluvíme. Vlastně všechno záleží na tobě. Podmínkou je, že když ho budeš mít u sebe, tak bude v Oslu. Zkrátka ti nedovolím jezdit s ním do Lillehammeru,“ chrlím ze sebe jedno přes druhé, „rozumíš?“

„Co?“ vydá ze sebe jedno jediné slovo.

„No jestli to takhle může být?“ rozčíleně rozhodím rukama. Co na tom nepochopil?

„Ehm jo, asi jo,“ řekne ústupně.

„Tak fajn, můžeš jít domů,“ ukážu mu směr.

„Ale já jsem tady doma. Ty a naše dítě jste můj domov, Theo. Nikde jinde to není.“

„Odejdi prosím,“ skoro neslyšně zašeptám se zavřenýma očima.

Nejsem schopná se na něj podívat a vidět v něm bolest. I tak je v jeho hlase nepřeslechnutelná.

Chvíli váhá. Přemýšlí, co má dělat, ale nakonec se beze slova zvedne.

„Vážně to takto chceš Theo? Chceš, abych teď odešel?“ otočí se na mě naposledy.

Vzhlédnu k němu a naše oči se setkají. Za ty měsíce už jsem se v nich naučila číst. Vím, jak vypadají při pocitech radosti, štěstí, lásky, ale i smutku, strachu a hněvu. Avšak co se v nich nachází nyní nemůžu rozluštit. Snad směsice vícero pocitů se skrývá za hnědou duhovkou, ale ani jeden z nich jasně nekřičí. Stejně nevím, které pocity to jsou.

Na jeho otázku skálopevně přikývnu.

„Ale tvé oči říkají něco jiného,“ řekne stále do nich zahleděný.

Cuknu pohledem. Jak moc jsem čitelná. Avšak než stihnu začít přemýšlet nad jakoukoliv odpovědí, jemně chytne mou bradu, pootočí ji a spojí naše rty. Nebráním se, ba naopak spolupracuji. Copak se dá odmítnout?

Jeho měkké rty, něha a láska, kterou do polibku dal, jako kdyby vzkřísila všechny mé dosud pozastavené orgány. Konečně získá moc i srdce, které už nemá sílu mlčet.

Jakmile se od sebe odtáhneme, stále čelem opřený o to mé mi znovu položí otázku: „Takže se zeptám ještě jednou, vážně chceš, abych teď odešel?“

„Ne,“ kuňknu.

Avšak on, jako kdyby neslyšel, si bere mikinu a už se chytá kliky.

„Říkám, že ne,“ vyslovím už mnohem hlasitěji, čímž si zpátky získám jeho pozornost, „nechci, abys odešel.“

Mé prosby vyslyší. Kus oblečení hodí zpátky na komodu a za ruku mě vede zpět do útrob mého bytu.

Tentokrát začnu první já: „Nepotřebuji vědět nic dalšího. Už mě unavuje se v tom pořád utápět.“

„Promiň,“ vyklouzne mu z úst.

„Neomlouvej se pořád. Už ses omluvil tolikrát, ale všechno není tvoje chyba.“

„Ale je to moje chyba. Vždyť jsem se zlil úplně pod obraz. Tohle se mi ještě nikdy nestalo a už nikdy ani nestane,“ kára sám sebe.

„Každý na tom máme svůj díl viny. A navíc, když to vezmu kolem a kolem, nelituju toho,“ uznám.

Tato slova ode mě pravděpodobně nečekal, což soudím dle výrazu v jeho tváři, proto je rozvedu dál: „Vždyť jsi mi dal jedno moc krásné zdravé a stále se usmívající dítě. Kdybych od samého začátku věděla, že jsi to byl právě ty, nenáviděla bych tě a nikdy bych si tě nepustila takhle moc k tělu. Ale teď už tě nedokážu nemít ráda, nedokážu tě nemilovat. Po tom všem, co jsme spolu zažili, co jsi pro mě udělal. Já už tě znám jinak Sturlo. Znám tě jako úžasného člověka s dobrým srdcem, jako moji pravou ruku a jako muže, díky kterému se cítím milovaná. Já už nechci žít v minulosti. Chci žít teď a tady a hlavně s tebou.“

„Ani nevíš, jak já tě miluju, Theo,“ zvolá radostně Sturla, zvedne mě do vzduchu a zatočí s námi.

„Miluju tě, Sturlo,“ opětuji mu úsměv, jakmile mě postaví zpátky na zem.

Víte, když jednou za čas srdce opravdu zvítězí v té proklaté žabomyší válce s rozumem, je to krásný pocit. Přinese vám jinou perspektivu na svět a na lidi kolem vás.

~

Omlouvám se všem za delší čekání na novou a zároveň předposlední kapitola. Do začátku her vydám poslední. Těšíte se na ZOH? Kdo podle vás dosáhne na medaile?🏅 A jaké sporty si rozhodně nenecháte ujít?👀😉

AKS🌌