Zakázaná láska

Šestá kapitola

Ráno se probudím v Petrově náručí. On ještě spí a jeho obličej vypadá tak klidně. To se bohužel nedá říct o mně. Můj mozek už zase jede na plné obrátky. Dochází mi, co se to vlastně zase stalo, co jsme zase provedli a hlavně to, co jsem mu řekla, než jsem usnula. Byla to pravda, ale není to správně. Pomalu se od něj odtáhnu a jdu se do koupelny převléct do sportovního oblečení. Musím si jít zaběhat, vyčistit si hlavu a vymyslet, co dál. Musím to nějak ukončit. Když vyklouznu z koupelny, tak Petr naštěstí pořád spí. Vyjdu z domu a vydám se do lesa. Poslouchám písničky a vymýšlím plán, jak to celé skončit.

Pohled Petra

 Když se probudím, chci se k Anně přitulit, ale ona už vedle mě neleží. To mě donutí vstát z postele a jít se po ní podívat. Je docela brzo a Nikol naštěstí ještě spí, takže se nebude na nic vyptávat. Projdu celým domem, ale Nikol nikde. Přijde mi to zvláštní a hlavně mi chybí. Chci si s ní promluvit, podle mě bychom to spolu měli zkusit. Vždyť nejsme vůbec příbuzní a ani jsme spolu nevyrůstali. Známe se dva roky, jsme prostě jako kamarádi a kamarádi spolu můžou chodit. Snažím se jí zavolat, ale ona mi to típne. Po chvíli se probudí Nikol, tak jí udělám snídani a čekám, až se Anna vrátí. Nikol mi ale po snídani oznámí, že musí jít domu Rozhodnu se jí doprovodit. Nechám tady Anně lístek kam jdu a vyrážíme.

Pohled Anny

Vrátím se domů, ale tam nikdo není. V kuchyni najdu lístek, že šel doprovodit Nikol, ale že bude hned zpátky. Jsem za to ráda, aspoň mi to dává čas se připravit. Rozhodla jsem se, že budu dělat, jako že se nic nestalo. Prostě se k němu budu chovat stejně, jako před naším prvním incidentem. Jako jeho sestra. Skočím si do koupelny a dám si rychlou sprchu. V pokoji se obléknu do spodního prádla, domácích tepláků a upnutého tílka.

Zrovna stojím v kuchyni a připravuju si snídani, když slyším bouchnutí vchodových dveří. Stojím u plotny, míchám si vajíčka a čekám, až sem Petr přijde.

"Ahoj. Kam jsi mi zmizela?" zní nějak šťastně.

"Šla jsem si zaběhat." odpovím stroze. On se ke mně zezadu přiblíží a chce mě obejmout, ale stačím včas uhnout. Vezmu si svoji snídani a jdu si sednout ke stolu. Petr jde za mnou.

"Chtěl jsem si s tebou promluvit."

"Jo, já s tebou taky, volala mamka, že se z dovolené vracejí už dneska večer, protože tvému taťkovi není moc dobře, ale prý to není nic vážnýho, neboj."

"Jo.. No ok. Ale já chtěl mluvit o nás. Asi bychom jim měli říct, co se mezi námi děje." řekne nervózně.

"Ale mezi námi se nic neděje." odpovím mu chladně, i když to ve mně vře. Bolí mě to říkat, ale nejde to jinak.

"C.. Co tím myslíš? Včera jsi mi řekla, že mě miluješ." vypadá dost zmateně. Musím se držet, abych se na něj vydržela dívat bez toho, abych se rozbrečela.

"To co se stalo, byl úlet, prostě chyba. A co se týče toho, co jsem řekla, tak jsem byla opilá a nevěděla jsem co vlastně říkám. Už se to mezi námi nikdy nestane." řekla jsem mu a šla jsem odnést talíř do kuchyně. Nechám ho tam zaraženě sedět. Jdu do svého pokoje, ale po chvíli mi dojde, že musím vypadnou, jinak se tady udusím. Vyjdu z pokoje a jdu si nazout boty. V tom se za mnou ozve hlas.

"Kam jdeš?" ptá se Petr a přistoupí ke mně. Stojí dost blízko a já jsem z toho nesvá.

"Ven," pak mě napadne něco, čím bych ho mohla odradit. "Jsem domluvená s Adamem, že se sejdeme." Trhne sebou a odstoupí sranou. 

"Jasně. Jen si běž a nech sebou zase zametat, když se ti to tak líbí." řekne dost naštvaně. To naštve ale i mě.

"Nikdo semnou nezametá." zamračím se na něj. Otevřu dveře a vypadnu dřív, než stihne něco říct. Rozhodnu se zajít na svoje oblíbené místo u řeky. Chvíli tam jen tak sedí, ale pak mě napadne, že bych mohla zavolat Adamovi. Do půl hodin je u mě. Sedíme tam a povídáme si o všem možném. Většinou to jsou jen nějaký kraviny.

"Hele, o co tvýmu bráchovi vůbec šlo, že na mě tak vyjel" zeptá se mě najednou. Zaseknu se a vůbec nevím, co mu na to říct. Kouká na mě a čeká na odpověď. Naštěstí mě zachrání můj zvonící telefon.

"Promiň, volá mamka, asi už se vrátili." zvednu jí to. Vyptává se, kde jsem, že už jsou doma a chtěli by se přivítat. Sice byli pryč dva dny, ale ona dělá, jako kdyby byli pryč dva měsíce.

"Jen jsem se šla projít, mami. Hned jsem tam." odpovím ji. Omluvím se Adamovi, rozloučíme se a dohodneme se, že se zase někdy sejdeme. Když se vrátím domů, všichni, včetně Petra, sedí u stolu. Martin nevypadá moc dobře, ale je na něm vidět, že je rád, že je doma.

"Ahoj!" usměju se na ně, ale Petrovi věnuju jen letmý pohled.

"Ahoj zlato. Tak kde jsi byla?" začne se hned vyptávat.

"Mamii, no taak. Byla jsem venku s Adame." odpovím jednoduše a pokrčím rameny. Zkoumavě se na mě podívá, ale nijak to nekomentuje. Chvíli tam takhle sedíme a povídáme si. Já jsem úspěšně ignorovala všechny Petrovi pohledy. Okolo osmé hodiny se Martin zvedne, že si půjde lehnout. Mamka jde s ním a já se rozhodnu, že ještě umyju nádobí, něž si zalezu k sobě. Je to jen pár talířů, tak to udělám v ruce. Petr se opře o kuchyňskou linku za mými zády.

"Tak co, užila sis to?" ptá se sarkasticky.

"Bylo to fajn. Proč se ptáš?"

"Jen se zajímám o svojí...sestru." to sarkastické oslovení skoro vyplivne. Ignoruju ho, na nic jiného se ani nezmůžu. Pak už se na nic neptá, já domyju nádobí a odejdu do svého pokoje.