Zakázaná láska

Devátá kapitola

Neuvěřitelné. Ten měsíc uběhl jako voda a mě už zbývá poslední den tady. Dost jsem se spřátelila s Lukášem a užila si hodně zábavy se sestřenkama. Celý den jsem strávila se sestřenkama a babičkou. Bylo to vážně super, vůbec se mi nechce zpátky. O Petrovi jsem neslyšela od toho telefonátu, když jsem sem přijela.

Teď je šest  hodin večer a já vyrážím na sraz s Lukášem. Veku je teplo, tak jsem si vzala jen letní šaty a tenisky. Máme se sejít na našem oblíbeném místě. Je to taková malá mýtinka u rybníka, která je obrostlá vysokou trávou, takže tam není moc vidět. Když jsem tam přišla, tak už na mě Lukáš čekal. 

"Páni, co to všechno je?" divila jsem se. Připravil pro mě úplně nádherný piknik.

"Musí se s tebou nějak rozloučit ne?" řekne a krásně se na mě usměje.

"To je krásný, děkuju." zaculím se na něj. Sednu si k němu na deku a on zpoza zad vytáhne flašku vína.

"Koukej co jsem šlohl ve sklepě." uličnicky na mě zamrká.

"Teda, ty se nezdáš. Jsi úlnej gangster." zasměju se mu. Lukáš se zasměje taky a nalije nám každému skleničku.

"Tak na to, že se sem třeba příští rok vrátíš." řekne na půl smutně.

"Určitě." usměju se a přiťukneme si. Pak už jen popíjíme a povídáme si o blbostech.

Po vypití druhé skleničky už jsme oba docela opilí a smějeme se jak blázni. V jednu chvíli se k sobě dost blízko nakloníme. Přestaneme se smát a koukáme si do očí. 

"Jak je možný, že tak krásná vtipná a chytrá holka nikoho nemá." zašeptá. Chci se odtáhnout, ale on si mě přidrží za bradu a políbí mě. Na chvíli se zaseknu, ale pak mu začínám polibky oplácet. Stáhne si mě na sebe, takže on leží a já na něm obkročmo sedím. Když mi rukama přejede po bocích a zastaví s nimi na mém zadku, bleskne mi hlavou jeden obličej. A to ten Petrův. V tu chvíli se od Lukáše odtrhnu a zvednu se.

"P...Promiň. Tohle.. já nemůžu, bylo to chyba. Už musím jít, ahoj." vyblekotám ze sebe a odcházím. Lukáš za mnou ještě něco volá, ale já musím domů. Doma rovnou padnu do postele a usínám. Naštěstí se mně nikdo na nic navyptával.

Ráno jsem  se rozhodla, že odjedu ještě před obědem. Babička byla trochu zklamaná, ale vymluvila jsem se na školu, takže mi to ani nerozmlouvala. Po snídani jsem si dobalila poslední věci a vyrazila na vlak. Chtěla jsem jít sama a holky i babička to respektovaly. Stála jsem na nádraží, když si za mnou najednou někdo odkašlal. Otočila jsem se a všimla si nervózně vypadajícího Lukáše.

"Ahoj. Ještě než něco řekneš, chtěl bych se ti omluvit za ten včerejšek. Byl jsem opilej a nepřemýšlelo mi to a fakt bych byl nerad, kdyby se to mezi náma posralo." vychrlí ze sebe.

"Ne, to ty promiň. Reagovala jsem přehnaně. Jsme v pohodě." usměju se na něj. Viditelně si oddechne.

"To jsem rád."

"Já taky," v tu chvíli začne přijíždět můj vlak, "tak já už budu muset jet." Lukáš jen přikývne. Na rozloučenou se obejmeme a já mu dám pusu na tvář. Pak už jen nastoupím do vlaku a čekám až se rozjedeme. Jsem děsně nervózní. Nevím, jestli se s ním dokážu vidět. Dám si sluchátka a dál už nevnímám.