Nerozdělitelné Sestry [Avengers]

1. Kapitola

"Mami?" Řekla jsem a seskočila z postýlky ve svém pokoji. Má sestřička El, byla také vzhůru. Chytli jsme se za ruce a vyšli z pokoje. Bylo nám pět let. Přišli jsme k zábradlí od schodů a uviděli plný obývák lidí se zbraněmi. "Zlatíčka pojďte sem." Řekl jeden z pánů. Šli jsme pomalu po schodech dolů. V krbu byl malý plamínek ohně, El z něj udělala větší. "Nebojte se, my vám nic neuděláme. Sebrat." Řekl a dva další nás chytli. "Ne mami!" "Ne! Prosím, nechte je tu! Neodnášejte je!"

Probudila jsem se. "Sáro? Co se děje?" "Poslední dobou vidím tu noc, kdy nás sebrali. Pořád pro ně chceš pracovat? Je nám už šestnáct, myslím že máme právo se rozhodovat sami za sebe."
"Souhlasím s tebou, ale nemáme šanci utéct." "Ale máme, ty ji máš, jsi silná můžeš použít své schopnosti s dostat se ven." "Ale co ty?" "Já jen střílím lukem." "Ale nikdy nemineš." V tu chvíli přišel nadřízený Hydry. "Máme pro vás úkol." "Ano pane?" "Zničíte Avengers." "Kdy?" "Dnes. Jsou na své základně, tady ne adresa. Najděte je a zabijte." "Provedeme pane."

Vydali jsme se ven, po jedenácti letech. "Páni, chyběl mi závan větru." Řekla Ella a prohrála si s ním. Rozfoukala ho tak, že nám rozcuchala vlasy. Naopak umí vyvolat zář, tornádo či povodeň. Je silnější než si myslí. "Takže je to tahle adresa." Řekla jsem. "Myslíš že nás po splnění úkolu konečně propustí?" "To si nemyslím, ale co to udělat a pak utéct. Konec konců jsme nebyli jedenáct let mimo tuto budovu." "Jo to můžeme."

Vylezli jsme na základnu Avengers. Dostala jsem se se přes bezpečnostní systémy. "Mám nápad, vylákáme je ven." "Souhlasím." El převrhla větrem schránku na auto. To začalo pípat. Ven vyšel muž, špinavý blonďák s vypracovanými svaly. "Co se to?" Řekl. El seskočila z budovy a větrem ho odhodila. Měli jsme na sobě oblek se znakem Hydry. "Co jsi zač?" "To ti k ničemu nebude." Odpověděla a udělala okolo něj ohnivý kruh. Nemohl z něj ven. Byla řada na mě. Měla jsem ho střelit. Zaváhala jsem. Pak jsem šíp vypustila. On ho ale těsně před doletem chytl. Všiml si znaků na našich uniformách. "Vy jste od Hydry!" Řekl, zvedl se a dostal se ven z kola. "El pozor!" Zařvala jsem. Rozmáchl se po ní. Bojovali spolu. Musím ji nějak pomoc. Vzala jsem do ruky další šíp s namířila jsem na něj. Jenže můj šíp trefil další. "Co tu sakra chcete?!" Řekl muž s lukem a šípy. "Věř mi že mi to nedělá dobře." Řekla jsem a rozeběhla se. On mě ale doběhl a chytl za ruku. "Vy jste od Hydry!" Řekl a já mu dala pěstí do břicha.

Z budovy vyšli další členi. Střílela jsem šípy. Jenže oni je odráželi. El používala svoje schopnosti. Byla dobrá. Jenže pak mě někdo chytl ze zadu. Byl to ten muž co chytl můj šíp. Jiný zase chytl El a dal jí na nohu nějaký přístroj. Nemohla použít svoje schopnosti.

Zavřeli nás do místnosti se skleněnými stěnami. "Kdo jste?" "Jmenuji se Sára a tohle je má sestra Ella." "Pracujete pro Hydru?" "Ano, Ne. Já vlastně nevím jestli se tomu dá říkat práce." "Jak dlouho už jste u Hydry?" "Jed...." "Proč vás to zajímá? K čemu vám to bude. Vzali jste mi mé schopnosti, to jediné co mi z dětství zůstalo. Až na to že mám sestru, které se nevzdám. Takže se nás přestaňte ptát na otázky a řekněte nám, co s náma teď dál bude." Řekla Ella. Bylo vidět že má strach a že je zároveň rozčilená. "Dobře, my chceme jen vědět kdo jste, abychom pak mohli usoudit, proč jste nás přišli zabít." "Nemáme na výběr." Řekla jsem. "Proč?" "Je to naším úkolem." "Úkolem? Takže pracujete pro Hydru." "Ne tak úplně." Podívala jsem se na El. Kývla na mě. "Před jedenácti lety, když nám bylo pět, nás hydra odtrhla od rodiny. Cvičili nás. Neviděli jsme sluneční světlo jedenáct let, nebo viděli, ale jen z okna. Mysleli si, že když na El moc ovládat živly, tak že vesmír i mě obdaroval schopnostmi. Jenže se mýlili. Využili nás k vašemu zničení. Nemáme na výběr." Řekla jsem. Oni se na sebe podívali. "Vy jste ta dvojčata, co hydra ukradla té rodině. Psalo se o tom v novinách a mluvilo v televizi." Řekli. "Nechtěli jsme nic z toho. Ani vás zabít. Já to nedokážu. My to nedokážeme." Řekla jsem.

Pustili nás ven a El sundali přístroj z nohy. Představili se nám a udělili nám společný pokoj. "Viděla jsi toho Petera?" "Jo, viděla." "Pěknej co?" "El, ty jsi se nám zamilovala na první pohled?" "Prosím tě! Já tě viděla koukat na Steva. Že on se ti taky líbí." "Možná trošku." Řekla jsem. Vybuchly jsme smíchem. "Chybí mi." Řekla. "Mě taky." "Myslíš že je ještě někdy uvidíme? Rodiče?" "Nevím, ani si nepamatuju kde jsme bydleli." Řekla jsem.

Ráno jsem se probudila a svítilo na mě z venku slunce. Bylo to příjemné, být konečně jinde. Ve skříni jsem našla nějaké oblečení, asi ho sem dala Wanda a Nat. Oblékla jsem si černé tepláky, bílé tričko a šedý svetr. El ještě spala. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné jen jsem je rozčesala. Udělala veškerou raní hygienu.

Vyšla jsem potichu z pokoje. Zamířila jsem do kuchyně. Mezi ostatními z Avengers jsem si připadala obyčejná. Uvařila jsem si kávu a sedla si ven na lavičku. Užívala jsem si ten vítr ve vlasech. Ale stále jsem myslela na následky toho, že jsme opustili Hydru. Někdo si sedl vedle mě. Steve. "Ahoj." "Ahoj." Řekla jsem. "Promiň mi za ten šíp, nechtěla jsem." "V pořádku." Řekl s usmál se. Úsměv jsem mu opětovala a dala si vypadlý pramínek vlasů za ucho. "Jsem obyčejná, každý z vás má něco čím je výjimečný. Já neměla takové štěstí. Ale po tom netoužím. Však by člověk měl být spokojený s tím co má. Já jsem ráda za to že mám El. Aspoň někoho ze své rodiny." Řekla jsem. "Nejsi obyčejná, určitě jsi vyjímečná. Jen zatím nevíš čím." Řekl. Usmála jsme se. "Díky Steve. Jsi hodný." Řekla jsem.

"To už flirtuješ s tou novou holkou Rogersi?" "Co ti je do toho Tony." Odpověděl Steve. "Půjdu za El." Řekla jsem a šla dovnitř. El už byla vzhůru. Otevřela jsem dveře od pokoje a na hlavě mi přistál polštář. "Hej! Ty máš po ránu nějakou dobrou náladu." Řekla jsem. "Viděla jsem tě se Stevem." "Ty mě šmíruješ?!" Řekla jsem s hodila po ní ten polštář zpět. "Hodíte se k sobě." "Však ho znám jen den. Nespěchej." Řekla jsem. Ale nevadilo by mi to. Líbí se mi, jen tomu dám čas. Teď mě hlavně zajímá to co nás bude čekat dál.