Nerozdělitelné Sestry [Avengers]

29. Kapitola

Loki mě držel v objetí. Nedokázala jsem pomalu dýchat. Oči jsem měla zaplavené slzami.
"Moc se omlouvám, je mi to tak líto." Pořád jsem dokola opakovala to samé. "Je to moje vina. Mohla jsem tomu zabránit. Nebo vás aspoň varovat předem. Moc mě to mrzí." Před očima se mi začalo dělat černo. Můj tep byl moc vysoký a dech moc rychlí.
"Sáry nic se neděje, nemůžeš za to, ano? Podívej se na mě. Teď se musíš uklidnit." Řekl Loki a díval se mi do očí.
"Ale ano, děje." Uvědomila jsem si co se děje. Panikařila jsem a to moc. Nemohla jsem se uklidnit. Měla jsem víc a víc černo před očima.
"Loki... já.... Já nemůžu dýchat." Řekla jsem.
"Musíš se uklidnit." Snažila jsem se dech zpomalit. Ale když jsem se otočila a uviděla Petera v objetí El a hned vedle May, ještě se to zhoršilo. "Ne, koukej na mě. Sáry musíš se uklidnit." Začalo mi hučet v uších a nerozuměla jsem Lokimu, ani nikomu jinému. Najednou jsem měla černo a ztratila jsem vědomí.

Probudila jsem se doma. Ležela jsem u sebe v pokoji a v ruce jsem měla zavedenou kanilu s nějakou látkou. Chvíli mi trvalo než jsem si vzpomněla co se stalo. Ale pak se mi oči znovu zaplnili slzami. Vinila jsem se a to hodně. Dávala jsem si za vinu všechno. Kdybych zastavila Petera a Stephena, nebyl by tu Goblin, May by byla na živu. Nebo kdybych ostatní varovala svojí vidinou, taky by May žila. Dávala jsem si tohle všechno za vinu. Nikdo v pokoji nebyl. Cítila jsem se slabá. Uslyšela jsem kroky. Do pokoje vešel Tony.
"Jsi naživu, ještě že tak." Řekl a usmál se. Mě do smíchu nebylo, takže jsem mu nedokázala úsměv opětovat.
"Co se děje?" Zeptal se mě a sedl si ke mně na postel.
"Pokazila jsem to tati. Nedokázala jsem May ochránit." Řekla jsem.
"Není to tvoje vina. Dělala jsi co se jen dalo."
"Kde je El a Petter?"
"Jsou spolu, Petter teď potřebuje, aby s ním El byla."
"A Loki?"
"Ten usnul v obýváku. Čekal až se vzbudíš, dělal si o tebe starosti." Pousmála jsem se.

O asi hodinu později jsem se rozhodla, že je konec s uzdravováním. Vyndala jsem si kanilu z ruky a pokusila jsem se vstát. Lehce se mi podlomili nohy, ale pomalými kroky jsem se na nich udržela. Přidržovala jsem se zdí. Dobelhala jsem se do obýváku. Loki už nespal.
"Sáry, měla by jsi odpočívat."
"Proč cítím se fajn." Jakmile jsem to dořekla tak se mi podlomila kolena, ale Loki mě chytl a vzal do náruče.
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.
Loki se lehce usmál. Sedl si na gauč a já si lehla tak, že jsem si hlavu položila na jeho nohy. Loki mě hladil po vlasech. Usmívala jsem se na něj, ale pak mi úsměv z tváře spadl.
"Co se děje?" Zeptal se Loki.
"Pokazila jsem to..."
"Nic jsi nepokazila Sáry, nemůžeš za to." Do obýváku za námi přišla El.
"Ahoj, co se děje?" Zeptala jsem se.
"Peter zmizel..."
"Cože? Kdy?"
"Před chvílí. Mluvila jsem s MJ a Nedem, prý asi vědí, kde teď je."
"Dobře, takže jdeme s nimi?"
"Ty nikam nejdeš." Řekl Loki.
"Jdu. Loki, jde o Petera. Nemůžu ho znovu zklamat." Řekla jsem. Loki věděl, že se se mnou nemá cenu hádat. Věděl, že jsem tvrdohlavá a nedám si říct.

Peter seděl na střeše nějaké budovy. Oči měl červené a plné slz. Bylo mi ho líto. Všichni jsme ho objali.
"Jsme s tebou Petere." Řekla MJ.
"Nedokázal jsem ji ochránit." Řekl. Cítila jsem stále vinu, za to, co se stalo May.
"Nemůžeš za to, Petere." Řekla El, políbila ho do vlasů a znovu ho objala.
"Přivedli jsme pomoc." Nechápavě jsem se podívala na MJ. Nevěděla jsem co tím myslí. Když v tom ze špičky budovy sekočili dva chlápci ve skoro stejném obleku, jako má Peter.
"Víme čím si procházíš, Petere." Řekl ten první.
"Taky jsme si tím prošli." Dodal ten druhý.
"Chci ho zabít." Řekl Peter.
"Jenže tím si nepomůžeš, věř mi. Když zabili strýčka Bena, našel jsem toho chlapa a zabil jsem ho. Jenže jsem si ničím nepomohl."
Pozorovala jsem konverzaci mezi nimi. Celou dobu mě podpíral Loki. Snažila jsem se načerpat sílu, ale jelikož jsem v sobě stále měla i nějaké ty léky, tak jsem byla více oslabená.
Ten jeden Peter, ani náš, ani ten nejstarší. Říkejme mu, prostřední Peter, dokud si je nějak nerozlišíme. Každopádně, celou dobu se koukal na mě a El.
"Vy dvě jste dvojčata?" Zeptal se nakonec.
"Ano." Odpověděla jsem.
"Víte, trošku mi připomínáte, moji kamarádku. Gwen, ona... byla to moje MJ."
"No, já s Peterem už dlouho nejsem." Řekla MJ. Nebyli spolu už hodně hodně dlouho, protože Peter je teď s El.
"To mě mrzí..." Řekla jsem, došlo mi totiž, jak myslí to byla.
"Už je to za mnou."

Kluci vymysleli plán, jak všem těm padouchům pomoct. Byli jsme v laborce, u nás doma, vlastně v tatově laborce. Všichni Peterové pracovali na plánu. My jsme je pozorovali. Šla jsem do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a opřela se o umyvadlo. Chtěla jsem si sundat mikinu, ale při pohledu na mělé pomlácené, zjizvené tělo, jsem si to rozmyslela. Hlavou se mi honily všechny možné myšlenky. Přece musím být nějak užitečná, musím probudit své schopnosti. Pak mě napadlo, že jsem byla dobrá střelkyně. Možná bych mohla zkusit znovu popadnout luk, nebo pistoli. Někdo zaklepal na dveře koupelny.
"Sáry? Jsi v pořádku?" Byla to El.
"Jo, v pohodě." Řekla jsem a vyšla ven.
"Nejsi v pohodě."
"Ale jsem. Jen jsem trochu unavená."
"Měla jsi zůstat doma."
"Ne. Nemůžu jen tak sedět doma a přihlížet. Je moje chyba to co se stalo May."
"Co to povídáš?" Nechápala co tím myslím.
"Měla jsem vizi. Věděla jsem, že se to stane. Snažila jsem se tomu předejít, ale..."
"Sáry, snažila jsi se tomu zabránit, nemůžeš za to."
"Ale měla jsem vám to říct."
"Neviň se za to. Jediný, kdo je vinen, je Goblin. Musí zaplatit za to, co udělal."
"Asi nemáš u sebe luk, nebo tak něco?"
El se usmála.
"Pojď." Řekla a někam mě zavedla. Otevřela bednu, která se nacházela v rohu laboratoře. Nacházel se v ní můj starý luk.
"Myslela jsem, že jsem o něj přišla."
"Schovala jsem ho." Vyndala jsem ho.
"Je jako nový."
"Chtěl trochu poupravit, v takovém stavu jsem ho nenašla. Byl na tom hůř." Vzala jsem si šíp a zamířila na cíl. Konkrétně na plakát, který se nacházel na stěně. Vypustila jsem šíp, který se zabodl přímo do středu plakátu. El se usmála.
"Jsi pořád ve formě."
"Dávejte bacha! Doufám, že nás nechcete zabít!" Ozval se jeden z kluků.
"Pardon!" Zavolala jsem na ně. S El jsme se obě začali smát. V truhle jsem si všimla ještě něčeho. Byli v ní dva obleky.
"Na ty si nevzpomínám." Řekla jsem a jeden vyndala.
"Nechala jsem je vyrobit. Věděla jsem, že se budou hodit."
"Jsi geniální!" Řekla jsem a podala jí ten druhý. Rovnou jsme si je šli obléct. Za opasek jsem si ještě dala pistoli, i ta se bude hodit. Vyšli jsme ven a ostatní se na nás podívali.
"Vypadáte hustě." Řekla MJ.
"Díky." Řekli jsme obě naráz.
"Já teda zírám." Řekl ten "prostřední" Peter. Zasmáli jsme se.
"Tak jo, už to skoro máme." Řekl náš Peter.
"Dobře, já si půjdu trochu zastřílet, než to doděláte." Řekla jsem.
"Do živých cílů?"
"Tak samozřejmě, jak jinak." Řekla jsem se smíchem a bez dalších slov jsem odešla.