Vlčí vytí / Stray Kids

Kapitola: 30

„Nejsem žádné domácí zvířátko!" Rozhořčeně pískl po mladším chlapci, jenž se pobaveně culil od ucha k uchu. Jeongin, držíc v rukou drobný černý obojek se zákeřně bavil na staršího účet. „Představ si, že to je normální řetízek, akorát více upevněný." Dále ho škádlil. Hyunjin se více uvelebil na černovlasého posteli, založil si ruce na hrudi a nasupeným pohledem probodl svého kamaráda. „Nebudu to nosit ani omylem." Podotkl rozhodně starší. Pozorně se zahleděl na mladšího, jak se k němu pomalu přibližuje, na tváři měl nasazený nečitelný výraz, v rukou daný kožený předmět a v očích mu nebezpečně jiskřilo. „Jeongine?" Promluvil na něho lehce vylekaným tonem. Z menšího chlapce bylo cítit vzrušení a určitá míra zaujatosti.

Hyunjin nechal svého kamaráda přiblížit se k jeho osobě, jak těsně si jen přál. Vlk omámeně nasál chlapcovu vůni, slastně přivřel oči a na malý okamžik zapomněl o co se mladší celou tu dobu pokoušel. Jeongin volnou rukou prohrábl bujnou blonďatou kštici. „Samozřejmě když si nepřeješ nosit ode mě ručně vyrobený dárek, tak nemusíš, nebudu tě přeci nutit." Řekl na oko uraženě a ruku vytáhl z vlkových vlasů.

Blonďatý zmateně otevřel oči. „To znělo, jako kdyby si byl naštvaný." Oznámil mladšímu a zadíval se mu do očí.

Hyunjin často přes víkend přespával u svého kamaráda a dnešek nebyl výjimkou. „Taky, že jsem." Odpověděl mu černovlasý a otočil se k němu zády. Hrál si sním. To, že mu starší jeho dárek odmítl ho tolik netrápilo, co mu ovšem dělalo starosti bylo něco jiného. „Tak promiň." Uslyšel za jeho zády.

Velké silné paže se rázem obmotaly okolo mladšího pasu a než se Jeongin nadál, oba kluci leželi v posteli. Vlk se svému činu zasmál. Myslel si, že tím mladšího obměkčí. Bohužel se tomu tak nestalo.

Od doby, kdy se Jeongin dověděl o Hyunjinově tajemství, byl před ním více opatrný. Dával si pozor na slova, jež by vlka mohla popudit. Miloval podobné momenty, kdy se Hyunjin nemohl nabažit blízkého kontaktu, jako právě teď před chvilkou. Přesto se nemohl uvolnit. Když o svém příteli zjistil pravdu, Hyunjin přestal schovávat své vlčí instinkty, a tak se občas stalo, že se vlk nemusel ani doptávat čeho se mladší obává, jelikož to ucítil skrze jeho pach. Ovšem i taková malichernost v mladším zanechala smítko strachu a přiměla hocha se od blondýna oddálit.

Jeongin v náruči staršího lehce zneklidněl. Okamžiky, kdy jej nečekaně popadl, aby se sním mohl neškodně pomazlit, přestával mít rád. I přestože mu vlk řekl, že chlapci neublíží, nevěřil mu.

Hyunjin si strnulosti svého kamaráda okamžitě všiml a z pevného objetí ho pustil. „Co se děje?" Hyunjin byl ztrápený, nebylo to poprvé, kdy se kvůli němu mladší polekal. „Ale nic." Utnul počínající rozhovor, jenž by se ubíral nesprávným směrem. „No něco se děje určitě." Nenechal se odbít vlk a upravil si rozcuchané vlasy. Jeongin si sedl na kraj postele zády ke staršímu.

„Řekni mi to!" Nepřiměřeně na něho zavřískal, jakmile si uvědomil, že s ním mladší o tom odmítá mluvit. Hyunjin se doplazil za Jeongina, ke kraji postele. Nohy spustil vedle chlapcových boků a hrudí se namáčkl na černovlasého záda. Hlavu si opřel o hochovo rameno a ruce opět dal okolo jeho pasu. „Máš ze mě strach?" Zeptal se na otázku, jež mu trčela v hlavě už pár dlouhých dní. Jeongin opatrně přikývl. Nechtěl jej rozzuřit.

„Nemáš proč se bát, řekl jsem ti, že ti neublížím." Černovlasý zavrtěl hlavou. „Ano řekl jsi, že mi nic neuděláš, ale co když se nebudeš moct ovládnout?" Rozhodl se vyjít s pravdou ven. „Viděl jsem tě, jak jsi se rval po Felixovi a jak jsi zamával s Changbinem. A co si budeme nalhávat, zrovna Changbin nevypadá slabě." Vyhrkl. „V tu chvíli jsem nebyl moc při smyslech. Ale věř mi, že bych člověku neublížil." Snažil se ukonejšit mladšího. „No počkej, Changbin je také člověk." Chytl jej za slovo mladší. Hyunjin se na něho němě podíval. „Changbin je lovec a může za Jisungovo zmizení. Zasloužil si ode mě jednu dostat." Nadechl se a na malý okamžik se zamyslil. Atmosféra v pokoji zhoustla. „Svým přátelům bych neublížil." Zahleděl se do hnědých očí mladšího a dodal. „Po Felixovi jsem se sápal z jiného důvodu, nebylo to, že bych ho chtěl zmlátit, nebo tak něco." Dořekl, aby Jeongina umlčel. „Přesto mi teď přijdeš děsivý víc než kdy jindy." Nenechal se odbít mladší z hochů. „Co ti na mě přijde děsivé? Jsem stále ten stejný Hyunjin, kterého znáš od školky." Vlk opět nasál chlapcovu neodolatelnou vůni a hladovýma očima se zadíval na vystouplou klíční kost. Jak moc si přál dotknout se rty jeho sametové pokožky. „Tvé oči, změnily se." Promluvil na něho. „Předtím jsem v nich viděl, jakéhosi rebela, co neposlouchá ve škole, co si dělá, co chce, jenže teď když vím, co jsi opravdu zač, vidím v nich nezkrotné zvíře, a to je nemusíš mít ani černé, aby si mě tím děsil"

Uzemnil ho. Chtěl se zvednout z postele, ale Hyunjin mu to nedovolil. Silou ho pod sebe povalil a udělal první kravinu jež ho napadla.

„Jsem vlk, nemůžu ho ze sebe jen tak dostat, je to moje součást. Mé já, které tu vždycky bylo." Zhluboka se nadechl. „Ukážu ti, že v jakékoliv podobě jsem to stále já, nechci, aby si se mě bál." S posledním slovem se staršímu chlapci změnila barva očí na dehtovitě černou. Zuby se prodloužily a zašpičatěli, nehty na rukou opřených vedle hlavy mladšího, se změnily víceméně ve zvířecí drápy. Jeongin se vyděsil. S vykulenýma očima sledoval staršího přeměnu.

„Jsem to já, není to někdo jiný, ale já." Hyunjin se sklonil nad chlapcovou šíjí. Drápky na pravé ruce vklouzl pod triko u podbřišku a slabě, aby neporušil Jeonginovu kůži jej na boku polechtal. „Každá část mého těla poslouchá a dělá to co chci. Ano mám větší sílu než člověk, ale ta se projeví pouze ve chvíli, kdy mi jde o život, nebo mám vypnuté racionální myšlení." Drápky přejel po vystouplých žebrech, jak se mladší pod dotekem vlka kroutil, ke klíční kosti, na jež před pár minutami pomýšlel.

„A teď ti to racionální myšlení chybí taky, ne?" Vyjekl na blonďatého. Když se rty dotkl už zmiňované kůstky, černovlasý tichounce zasténal. Opravdu jemně ji zoubky zkousl. Jakmile se Jeongin pod vlkem uklidnil, Hyunjin se od chlapce odlepil. „Ne teď mi nechybí." Usmál se na něho a obeznámil jej. Blonďatý si jedním tahem sundal černé triko. „Co to děláš?" Optal se jej s rudými tvářemi Jeongin. „Chci ti ukázat, jak vypadám." Odpověděl mu a během pár sekund se nad chlapcem tyčilo čtyřnohé stvoření.

Jeongin si užasle prohlédl černý kožich, velké tlapy a dlouhý ocas a uši. Stále se trochu bál, jen přeci to bylo pro něho nové, ale jakmile si na něho zvíře celou vahou lehlo a olízalo mu tvář, chlapce strach opustil.