Vlčí vytí / Stray Kids

Kapitola: 38

Chan v červené záchranářské uniformě spěšně vyskočil ze sanitního vozu. Srdce mu bušilo až v krku, jakmile si všiml autobusu obráceného na střeše. K dopravní nehodě těsně za několika sanitkami přijeli hasiči. Policejní vůz stál opodál, policisté zastavovali provoz a vytvářeli tak integrované jednotce místo přímo u nehody. A policistů, jenž přebývalo okamžitě šli pomoc hasičům.

Všechna mrtvá těla i zranění se vytahali mimo dosah nebezpečí, jež čišelo z ucházející nafty a ohně. Mrtvá těla se spočítala a schovala do černé plachty. V téže okamžiku ostatní rozdělili zraněné. Ti, jež byly tišší, v bezvědomí, těm se podala první pomoc jako první, a ti, kteří byli při vědomí, se pokusili alespoň nekomplikovat práci záchranářům a stáli tak opodál, nebo vytvářeli dvojice s vážněji zraněnými a pomáhali si tak navzájem. Poté se zranění postupně odváželi do nemocnice.

Chan prohledával každičkou část místa. Měl neskutečný strach, že se jeho příteli něco stalo, ale když jej spatřil belhajícího k jedné ze sanitek doprovázený jeho kolegou, ohromný kámen mu spadl ze srdce. Přiběhl k němu a oněměle ho silou obejmul. Seungmin zvládl jen na Chana bolestivě zasyčet.

„Opatrně, bolí mě celé tělo." Varoval jej okamžitě. Staršímu se do očí vlily slzy. Tak moc velký strach měl o druhého vlka. Zhluboka nasál jeho vůní smíšenou s cizí, olejem a krví. „Jsi v pořádku?" Optal se jej následně.

„Nic mi není, jen mi je ze všeho dost slabo." Seungmin se sklíčeně vyhýbal Chanovu očnímu kontaktu a starší se naopak snažil zachytit v obličeji mladého muže jedinou kloudnou grimasu. Fotograf se třásl z právě prožitého šoku, v pozadí nehody pozoroval dva hasiče, jak dávali černovlasou právě nalezenou dívku pokrytou krví do černého igelitu. Nedokázal porozumět faktu, že jemu se téměř nic nestalo, ale dívka, se kterou se předtím v autobusu bavil, mu v rukou zesnula.

„Vnímáš mě?" Křiknul na něho hruběji starší a zatřásl s jeho pohmožděnou paží. Mladší opět pouze zaskuhral a jenom přikývl. Přál si odsuď zmizet. V pozadí nehody problikávala červená, modrá a oranžová světla policejních a hasičských vozů. Sanitky byly tiché ovšem nastartované. Celé místo páchlo po spálených pneumatikách, ohně a i nafty, či dezinfekcí, jež používali záchranáři. Obloha byla nyní zatažená, téměř to vypadalo, že brzy začne pršet a do toho bouřit. Bylo dusno, ve vzduchu oba vlci mohli cítit zpocená těla pomáhajících, ovšem takovým detailům ani jeden z mužů nevěnoval pozornost.

Uplynuly téměř dvě hodiny, silnice byla nyní už průjezdná. Chan seděl vedle Seungmina na urgentu a čekal na zprávu od doktora. Nenápadně po sobě pokukovali, avšak ani jeden nepromluvil. Seungmin v sobě potlačoval vztek, starší se podle něho o fotografa neúprosně obával. Přesvědčil doktora, aby si mladšího na pozorování v nemocnici nenechával, argumentem, že se oba dobře znají a že si Seungmina vezme pro jistotu domů a kdyby něco, ví dobře, co má dělat. Druhému vlku se ovšem takové rozhodování o něm za jeho zády nelíbilo. Ze všeho nejvíc chtěl domů. K sobě do bytu. Osprchovat se, zalézt si pod teplou deku a pořádně se z toho otřesného zážitku vyspat. Ovšem na nějaké odmlouvání neměl síly a jen přeci spát několik dní u Chana shledával milejším řešením než se bezmocně snažit usnout na nekomfortním nemocničním lůžku.

Oba seděli vedle sebe na kovových židlích připevněných ke zdi. Seungmin si opět už po několikáté četl vybledlý nápis nad prosklenými dveřmi. Chan se soustředil na odpornou zelenou barvu, u které věděl, že zeď zdobí už téměř třicet let a rozhodně se sní dalších pár let nic dít dalšího nebude. Oba vdechovali zažranou vůni dezinfekce, plísně ale i potu. Kudrnatý muž neměl rád vnitřek budovy. Byla to stará veliká stavba plná baterií a virů. Typická nemocniční vůně mu lezla na nervy. Čím déle tam se Seungminem seděl, tím měl větší pocit, že mu brzy onou vůní nasáknou vlasy a oděv. Nervózně se proto ošil. Netrpělivě se zvedl ze židle a hlasitě si povzdechl. Postavil se naproti mladšímu a jal se ho z nudy pozorovat.