Ta Pravá (první díl)

Část 35 Tyler: Dwerský vodopád

Třetím dnem pročesávám rezervaci od jednoho konce na druhý. Začal jsem na severu a pokračuji v plánku, který jsem si sestavil, abych měl nějaký systém, jak budu postupovat. Není to extra chytrý systém, ale nečekám, že se přede mnou zjeví jejich sídlo z čista jasna, proto pročesávám rezervaci část po části. Zatím se mi moc nevede. Narazil jsem akorát na smečku vlků, se kterou jsem měl dost problémů i bez Lapis. Div mě neroztrhali, když jsem se je snažil obejít. Naštěstí jsem vyvázl jenom s menší tržnou ránou na rameni, kterou jsem si dokázal ošetřit i bez doktora. Za to ti proklatí vlci skončili na dně rokle s uspávací šipkou v zátylku.

Je skoro půlnoc.

Zamířím zpět k Dwerskému vodopádu. Za jeho úpatím je malá jeskyně, ve které jsem kdysi při delších misích přespával. Není to zrovna ideální místo, ale díky silnému proudu vodopádu se na to místo neodváží žádná zvěř. Navíc jsem nikdy o daném místu nepodal hlášení, takže je to něco jako moje tajné místo. Už dříve jsem si sem natahal pár věcí, když mě otec sral a já trucoval, takže jsem nemusel přemýšlet, kam se schovám. Teď toto místo využívám jako svůj nový úkryt před.... no vlastně přede všemi.

Moje rodina mě začala aktivně hledat.

Včera jsem zahlédl Chrise, jak čmuchá kolem a nemyslím si, že to mělo něco společného s nějakou misí, ale spíš s mým nalezením. Umím si představit, jak se Derek tvářil, když mi ráno vlezl do pokoje, aby mi oznámil můj odjezd. Musel být hodně nasranej. Jenom při pomyšlení na jeho zkřivenou tvář, se musím usmát. Jeho selhání je mým potěšením.

Od doby, co jsem sešplhal ze svého okna a obratně se vyhnul zabezpečení našeho domu, uběhl skoro týden. Byl to náročný týden, protože teploty přes den dosahovaly 30 stupňů a v noci se vždy razantně ochladilo. Přitáhnu si bundu k tělu, abych zahnal husí kůži.

Chvíli postojím u vodopádu, jehož spád a šum mi připomene, že nesmím zahálet s hledáním. Čím déle to budu protahovat, tím více času jim dávám na přesun na jiné místo. Ale tohle místo...

Je prostě božské. Vodopád, rozdělený do dvou proudů spadá po skalní vyvýšenině, jež je zakončeno průzračným jezírkem. Voda v jezírku je tak čistá a průzračná, že kdykoliv se do ní podívám, vidím svůj odraz. Palouček, táhnoucí s kolem jezírka a následně hustý les, navazující na rezervaci přidávají tomuto místu na kráse.

Odraz měsíce ve vodě mi připomene, že bych se měl vrátit zpět do úkrytu a trochu se prospat. Zítra mě čeká náročný den. Pak si vzpomenu na svou matku.

...

„Co bys potřeboval vědět Tylere?" v očích mé matky uvidím poznání. Poznání, že to dělám pro někoho, na kom mi opravdu záleží.

„Kolik členů je v Lapis?" zeptám se na první otázku, kterou jsem potřeboval vědět, abych k nim mohl proniknout.

„Má okolo 100 členů, kteří jsou ohodnoceni číslem podle jejich výkonu. Pak existují ještě další běžní členové, kteří nejsou číslováni, " posune se na posteli do pohodlnější polohy a zpříma se na mě podívá.

„Takže pokud člověk, kterého hledám, byl oslovován jedničko..."

„...tak bych si dávala hodně dobrý pozor, protože patří mezi nejnebezpečnější zbraně v organizaci a rozhodně jí nenechají jen tak jít."

Dobře. Takže Lara je opravdu na vrcholu potravinového řetězce. To mi situaci moc neulehčuje.

„100 to není zas tak moc," přemýšlím nahlas a opřu se lokty o kolena.