Ta Pravá (první díl)

Část 76 Lara: Boj za svobodu

Dveře se rozrazí a zamrazí mě nad početní převahou nepřátel. Není to však mráz strachu, ale vzrušení. V žilách pocítím příjemné svědění. Je to neklid, pocit nabuzenosti z bitvy, která nás čeká. Některé tváře poznám. Členové, se kterými jsem trénovala, jedla a žila pod jednou střechou. Jsou ozbrojeni střelnými zbraněmi, a nože jim visí za pasem. V obličeji se jim zračí přesně ten hrozivý a odhodlaný výraz, jež jsme po celá ta léta trénovali k dokonalosti.

Vím, jak trénují.

Znám jejich techniku boje, protože je mou vlastní.

Přesto však vím, že tenhle boj, bude těžký vybojovat.

Ani na jednom z nich nezpozoruji známku strachu či zaváhání. Ví, proti čemu, a hlavně proti komu stojí. Jejich vůdce padl a oni jsou schopni pro jeho smrt zmasakrovat celé vesnice, města či země. I přes jejich obavy z mého zařazení, se mi postaví čelem. Zvednou hrdě hlavu a zadívají se přímo na mě.

Nebyli jsme trénovaní pro strach ani obavy. Byli jsme trénovaní pro způsoby, jak brát lidem život. Přede mnou tu stojí trénovaní zabijáci, kteří se nebojí umřít.

Nečekáme na jejich útok.

Zaútočíme první.

Proběhne pouze sekunda, než se rozrazí dveře a zahlédnu jejich obličeje. Bez varování začneme pálit jednu kulku za druhou po prvních příchozích. Stříbřenky mi v rukou hrají samotnou symfonií, když mačkám kohoutek sotva po sekundě. Každý výstřel je přesně mířený na hlavy nepřátel, kteří se nestíhají vyhýbat střelám.

Né všichni z nás mají pistole, proto se o první řady postaráme já, Andrej, Sarah, Mark a Tyler, který sebral zbraně nulkovi. Ostatní jsou ozbrojeni pouze noži. Čekají na správný okamžik, než je budou moci použít, aby se čirou náhodou nepřipletli do cesty nějaké kulce. Nepotřebují pokyny k tomu, abych jim říkala, že mají počkat, než k nim protivník dojde. Všichni kromě Diany jsou dobře trénovaní na to, aby dokázali vyhodnotit situaci a zaútočit podle vlastního uvážení.

V noze ucítím pálení od kulky, která se mi zaryje do těla. Bolest mi malinko podlomí koleno, ale nenechám se vyvézt z míry. Bolest je pouze slabost, omezující potenciál zabijáka.

Pouze krátká chvíle, jediná sekunda může ovlivnit, kdo z nás dvou zemře jako první. Setina může rozhodnout o životě a smrti. Musím vystřelit dřív, než stihnou vystřelit oni. Musím vystřelit dřív, než stihnou vůbec zamířit. A přesně tímto pravidlem se řídím.

Podívám se pořádně před sebe.

Všichni míří na mě.

Usměju se, ale ve střelbě nepolevím.

Nejdříve odstraňte největší hrozbu. Vzpomenu si na jedno z pravidel, jež nám vtloukali do hlavy od tří let. Na jednu stranu jsem potěšena, že mě vidí jako největší hrozbu, ale zároveň by neměli opomínat na zbytek skupiny. Nepočítali se Sarah a Andrejem, kteří z pravé strany dělají ze svých protivníku cedník, a na Marka s Tylerem. Ten k mému překvapení má hodně dobrou mušku a na kohokoliv vystřelí, tak padne. Naše rozložení je perfektní na to, abychom dostali protivníka do úzkých.

Uši mi zalehnou zvukem střelby. Nabíjím v mžiku sekundy. Zásobníky mám zavěšené podél pasu, takže kdykoliv sehnu ruce, abych stříbřenky dobila, trvá mi to sotva vteřinu. Střílím po všech, koho zahlédnu, zvlášť se soustředím na přední linii, která znemožňuje postup linii další. Těla se kupí jeden na druhého a koordinace členů je nesouměrná.

Na boku ucítím štrejchnutí kulky. Mine mě tak tak. Lehce to zaštípe, ale nepolevím. Snažím se stále zůstat plně soustředěná na rychlejší útok, než je ten protivníkův.