Ta Pravá (první díl)

Část 53 Lara: Přítelkyně

Za pár dnů jsem schopná normálně fungovat.

S nulkou jsem projednala mou návštěvu v Barnettově sídle, která vyústila ve vyhlášení války.

Vyhlásit válku mi navrhl sám nulka, avšak já byla iniciátorem C3, kterou jsem musela noc před střetnutím umístit do jejich sídla. Nejednalo se o žádnou těžkou akci, přesto jsem musela být velice opatrná kvůli bezpečnostnímu sytému, který měli nainstalovaný po celém době. Musela jsem se tak plazit docela odporným kanálem, abych za sebou nezanechala žádné stopy, ale... stálo to za to.

Moje činy nulku tak nadchly, že začal po tom slavném výbuchu okamžitě jednat. Kontaktoval hlavní sídlo na Sibiři, aby vyjednal zvýšení dodávek zbraní a okamžitě upozornil zbytek přítomných členů, že Abahigi jsou naší hlavní prioritou do odvolání. Dokonce dočasně odložil nějaké úkoly, které byly naplánovaný na několik měsíců dopředu.

Nulka mě obeznámil s možnými nepřáteli, kteří by nám mohli dělat problémy. Předložil mi několik složek s podrobnými informacemi o spojencích Abahigi z Evropy, jejichž možný zásah by mohl představovat problém.

Po prostudování jejich podrobných záznamů mě však žádný z nich nijak nevyvedl z míry. Nesympatii jsem si vybudovala k peroxidové blondýně, kterou bych nejraději ostříhala do hola. A co se týče muže s podivně nakadeřenými vlasy – myslím, že jemu by stačilo, kdybych mu zašpinila oblečení, a vzdal by se dobrovolně.

Nulka mě ubezpečil, že v této válce budu hrát roli hlavního pěšáka, proto musím každý detail brát velmi vážně a nepolevit v ostražitosti.

Když jsem po dvouhodinové poradě odcházela z jeho kanceláře, byla jsem seznámena s komplexním plánem, jak dostaneme Abahigi na kolena.

Jednou pro vždy.

Jediné, co mi stále vrtalo hlavou bylo, jakou roli má v této válce Diana.

Nechtěla jsem nad tím přemýšlet.

...

V tělocvičně si nasadím kožené rukavice, abych si nerozedřela ruce ještě víc a začnu se protahovat. Ohlédnu se. Dnes je tu více členů než obvykle. Všichni berou přípravy vážně, dokonce i nižší členové, kteří neměli tolik zkušeností z terénu.

Při protahování mi do oka padne jedna členka.

Dívka, které nemohlo být víc jak 16 let, drží v ruce nůž dost napjatě a nepohodlně si ho přehazuje v ruce. Všimnu si dvacítky, jak jí vysvětluje správnou techniku a způsob rychlého pohybu, aby dosáhla nejlepšího výsledku.

Zakroutím hlavou.

Spíš, jak boj se zbraněmi, by jí prospěl pěstní souboj, ve kterém by se zocelila v mrštnosti a vyváženosti. Vybudovala by si tak lepší postoj. Učit jí hned boj s nožem je totální nesmysl.

Obváži se pásku kolem zápěstí, abych upevnila svalstvo.

Přejdu k blízkým žíněnkám, kde je několik boxovacích pytlů.

Připojí se ke mně dvojka a nabídne mi společný trénink. Poslední dobou jsem se s dvojkou moc nestřetla. Dle šestky měla spoustu vyřizování ve Francii, kde se chvíli zdržela kvůli nějakým byrokratickým záležitostem. Francie je po Sibiři druhým největším sídlem organizace, takže se nelze divit, že tam byla vyslána zrovna ona. Vypadá, že už má nějakou tu hodinu tréninku za sebou, proto protahování odbude.

Postavíme se proti sobě a trénujeme výpady a útoky beze zbraní. Její výpady jsou prudší a rozvážnější, než si je pamatuji, ale není jediná, kdo se zlepšil. Mé údery nejsou sice tak prudké, za to jsou mnohem silnější a při kombinaci s dobrými úhybnými manévry, mám větší šanci na vítězství.