Ta Pravá (první díl)

Část 67 Alexei: Stříbřenky

Protáhnu si nohy a ucítím bolest v zádech. Sice ještě nejsem tak starý, ale moje záda mě zlobí už od mládí. Victorie by mi vynadala, kdyby zjistila, že poctivě necvičím. Jenom vzpomínka na ní mě malinko rozveselí. Složím deku na gauč a podívám se z okna.

Je krásné počasí.

Převléknu se do kalhot, košile a vestičky a vyjdu na malou terásku před chatou a pošlu Sarah, která měla dnes hlídku, dovnitř, aby se trochu prohřála. Začíná se pomalinku blížit podzim a rána už nejsou tak teplá jako dříve. Pokud to počítám správně, tak jsme tu skoro měsíc, možná déle. Zatím nás nikdo nenapadl, ale zprávy z blízké vesnice začínají být znepokojivé. Kolem se začínají motat neznámí lidé.

Po snídani vyprovodím dámy k jejich obvyklému místu tréninku a neujde mi, že slečna Lorelai až přespříliš důvěřuje té cizince, která se nám přimotala do cesty. Několikrát mě upozornila, že Sarah důvěřuje, takže nemám na výběr. Musím její přítomnost akceptovat.

Budu jí však pozorovat.

Dnes mám jasný úkol, o kterém jsem neřekl ani slečně Lorelai. Určitě se bude zlobit.

V chatě se obléknu do pláště, který jsem si nedávno pořídil a vyrazím k Ventortu. Ventort je malá vesnička, kde se dá překvapivě sehnat spoustu věcí. Zatím jsem se nesetkal s ničím, co bych nedokázal na místním tržišti najít. Dokonce i dámské oblečení ve velikosti slečny Lorelai i Sarah. Sice jsou obě podobné postavy, ale přece jenom se mladá žena obléká jinak než žena v mém věku.

Trvá mi asi 30 minut, než dojdu na okraj lesa, ze kterého mám krásný výhled. Sejdu menší kopeček a dorazím přímo k okraji vesnice. Protože dnes nemířím do Ventortu, obejdu ho cestami, které jsem za celé týdny mapoval pro případný útěk. Po několika minutách se dostanu na druhý konec a sám jsem překvapen, jak hladce se mi to povedlo. Nikdy mě ve vesnici sice nezná, ale poslední dobou se tu potuluji až moc často. Lidé by mohli získat podezření.

Po pěšince se vydám k městečku, které má být umístěno těsně za Ventortem. Nechtěl jsem Tatianu kontaktovat z Ventortu v případě, že by se něco pokazilo. Do městečka dorazím později, než jsem čekal. Protože je ráno, tak kromě rozespalých lidí, vidím pouze studenty, kteří na autobusové zastávce klíží očima a baví se se svými spolužáky. Obejdu několik domů a rozhlížím se kolem s jediným cílem, najít telefonní budku.

Zahnu za roh a najdu budku, kterou jsem použil i minule. Zvednu sluchátko a vytočím číslo. Tatiana se ozve okamžitě. „Šlo všechno podle plánu?" zeptám se jí a slyším, že šeptá.

„Ano. Nahradila jsem je zbraněmi, které jsi měl v pokoji v trezoru," výborně.

Služebnictvo nemohlo u sebe držet žádné zbraně, ale slečna Lorelai mi věnovala několik zbraní, abych se dokázal bránit. Nikdy jsem je nepoužil, ale věrně jsem je u sebe uschovával pro případ nouze. Nouze právě nastala.

Neměl jsem přesně ty stejné věci, co měla slečna Lorelai, ale stejně byly všechny její zbraně v obalu, takže náhražky poslouží účelu.

„Skvělé. Kde teď jsi?" zeptám se.

„Jsem v autobuse. Vyšla jsem brzy ráno, kdy většina členů spí."

„Počkám na tebe u blízké zastávky," řeknu a potom zavěsím.

Čekám asi 40 minut, než dorazí přímý spoj z Kingswoodu. Zadními dveřmi vystoupí postarší baculatá žena s velkou černou taškou přes rameno, která jí táhne k zemi, jak je těžká.

Tatiana se rozhlédne kolem a když za blízkým rohem zvednu ruku, abych na sebe upozornil. Než ke mně dojde, ještě jednou se rozhlédne.

Služebnictvo podstupuje při přijetí základní trénink, aby se dokázalo ubránit v případě nouze. Tatiana byla zdatná v nenápadném pohybování se v terénu. Mezi ostatními sluhy byla touto schopností známá. Vždycky se kradla do kuchyně pro pečivo s nutellou a nikdo jí nikdy nepřistihl. Teď to konečně může využít k něčemu pořádnému.

Předá mi tašku, do které nahlédnu. Do oka mě ihned udeří lesk dvou stříbrných zbraní, které jsem nechal pro slečnu Lorelai vyrobit. Tašku okamžitě zavřu a usměju se.

„Bože Alexeii jsi v pořádku?" zeptá se mě s ustaraným výrazem.

„Jsem v pořádku, jenom se to všechno malinko zkomplikovalo."

„Malinko? Zabil jsi jednoho ze strážců a sebral důležité dokumenty," řekne příkře a položím si ruku na znamení, aby se utišila. „Víš, jak nulka zuří? Jestli tě někdy chytne, tak tě zaživa vykuchá. Poslal na tebe dvojku a trojku. Ještě teď tě mají v hledáčku."

Zatáhnu Tatianu do úzké uličky, kde nikdo není.

„Nic se mi nestane," podívám se na ní „a ty jsi v pořádku? Nevyvolala jsi podezření? Nerad bych, aby ses kvůli mně dostala do problémů."

Povzdychne a přitáhne si svetr ke krku „dnes mám den volna. Jsem dnes u sestry na návštěvě."

„Ty máš sestru?" zeptám se.

Zavrtí hlavou a usměje se.

Pak zvážní „situace v organizace je hodně napjatá. Nulka si myslí, že je jednička v zajetí. Posílá na jejich dům jednu jednotku za druhou a první desítka je v plném nasazení, tedy kromě jedničky."

„Neříkej nikomu, že je jednička naživu," poprosím jí důrazně a ona přikývne.

„Copak si budu přidělávat problémy? Jednička je v organizaci zakázané slovo. Někteří si myslí, že je mrtvá, protože ještě není zpátky. Kolují různé teorie. Budu držet jazyk za zuby. Znám metody naší organizace a dobře vím, co by stalo, kdyby na tohle přišli." Potom se podívá na telefon „za chvíli mi to jede zpátky. Opatruj se."

Strčím jí do ruky pikslu s nutellou a vidím, jak se jí rozzáří obličej.

„Díky za všechno," poděkuji a vydám se zpátky k chatě.

Podívám se na tmavou tašku. Určitě jí udělám radost.