Zrzavé štěstí ✔

#2 - B

Kdybych Jess nebrala jako nejdůležitější osobu v mém životě, vykašlala bych se na její prosbu.

Zbývají mi poslední dny prázdnin a já místo toho, abych si užívala poslední dny volna budu dělat chůvu jejímu staršímu bratrovi, protože se nám chlapeček utápí v depresi a štěká na všechny na okolo.

Je pravda, že i já si všimla, že se změnil. Už se nepokoušel se mnou navázat kontakt, přestal být ten neustále pozitivní, energický a až nechutně přátelský Cameron. Začal z něho být protivný a negativní Cameron.

Proto mě před odjezdem Jess požádala, abych ho tak trochu vrátila do normálu, vůbec nevím, jak jsem ji mohla napadnout já, ale přece té její milé tvářičce neřeknete ne.

Takže teď se opírám o dveře jeho pokoje a čekám, až se vysprchuje. Nástěnka kdysi plná fotek jeho a Grace teď byla prázdná. Ano, bylo tam pár lístků do kina, na koncert nebo fotka jeho a Jess, ale vyzařovala prázdnotou.

Když jsem se pořádně rozhlédla po pokoji tak mi celkově začal připadat prázdný. Chyběli plyšáci, nějaké knihy nebo cokoliv co by připomínalo ženskou přítomnost. Všechno bylo pryč.

Nebudu lhát. Grace jsem nesnášela. Byla rozmazlená, namyšlená a poměrně vypatlaná. Její přítomnost mě štvala a to stačilo jenom, abychom se ocitly my dvě ve stejné místnosti. Například v aule, kde já byla na jednom konci a ona na druhé, už v té chvíli jsem s ní nemohla vydržet.

„Co chceš dělat?" otevřely se dveře od koupelny, ze kterých vyšel Cameron pouze v teplácích.

„Něco na sebe hoď, čekám dole," otočila jsem se na podpatku mých tenisek a zavřela za sebou dveře. Přes které jsem uslyšela povzdechnutí, nad kterým jsem se musela uchechtnout.

Sešla jsem po schodech dolů do obývacího pokoje a posadila se na gauč, nohy jsem si opřela o stolek a čekala. Dolů přišel nečekaně. Se zavřenými očima jsem rukama klepala do mých stehen a čekala na něj, když na mě promluvil a tím mě poměrně vyděsil.

„Nohy dolů," poskočila jsem a tím i sundala nohy.
„Jasně tati," protočila jsem oči a postavila se.
„Kam chceš jít?" zeptal se mě znuděně Cameron a ruce si strčil do kapes od kalhot. Pouze jsem na něj mrkla a hlavou mu naznačila, ať mě sleduje. Vyšla jsem ven z domu a zastavila se, až u zaparkovaného auta u příjezdové cesty. Věděla jsem, že auto je otevřené a klíčky v zapalování, protože než jsem vešla do domu, požádala jsem o to jeho rodiče.

„Nelíbí se mi, že ta tvoje cesta, o které vůbec nic nevím zahrnuje auto," pronesl se zamračením a ostražitě mě sledoval.
„Padavko," otevřela jsem dveře řidiče a chtěla si nasednout.
„No tak to ne!" ihned mě zastavil a skoro násilím mě odtrhnul od dveří. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Řídíš pouze rok a já vím, že jsi to vždy ty, která to napálí do popelnic před vašim domem, takže řídím já," posadil se na sedadlo řidiče.
„Ani nevíš, kam jedeme," dala jsem si ruce v bok a snažila se potlačit úsměv. Dostala jsem ho z domu, první část plánu hotová, milión úkolů přede mnou.

„Budeš navádět," zavřel za sebou dveře a mě nezbývalo nic jiného, než si jít sednou na místo spolujezdce.
„Jsi gentleman opravdu," narážela jsem na jeho vychování.
„Dveře ti otevírat nebudu, vytáhla jsi mě z baráku," odpověděl znuděně a vyjel z příjezdové cesty.

„Co tady děláme?" zeptal se mě poměrně zmatený Cameron. Na otázku jsem mu neodpověděla a obešla auto směrem ke kufru. Otevřela jsem ho a vytáhla z něj fotbalový míč.

Míč jsem si začala přehazovat z jedné ruky do druhé a následně se zadívala na Cameron, který stále čekal na odpověď.
„První část. Fotbal. Jsou to čtyři měsíce, co jsi nehrál. Ano je pravda, že ti sezóna skončila teprve před dvěma, ale i já jsem si všimla, že jsi v posledních zápasech nehrál. Takže, moje otázka zní proč?"
Pouze pokrčil rameny, zadíval se na zem a nohou kopnul do hlíny.
„Neměl jsem náladu," odpověděl vyhýbavě.

„Ty? Ten, který fotbal hrál, i když pršelo? Nekecej, tady máš ten kulatý nesmysl a padej dát pár gólů nebo se neznám," hodila jsem mu míč a on ho obratně chytnul.
„Myslíš, že to takto funguje? Ty pískneš a já skočím?" zavrtěl hlavou a míč pustil, takže dopadl na zem, párkrát se odrazil a nakonec skončil pár metrů od nás. Jenom jsem zakroutila hlavou a vydala se pro míč.

„Zítra začíná škola, co řekneš trenérovi? Jsem chlápek se zlomeným srdcem, proto nemůžu hrát fotbal? Trochu ubohost nemyslíš?" sklonila jsem se pro míč a zvedla ho.
„Tobě to může být jedno," zavrčel.
„Může, ale není, něco jsem slíbila,"
„Ty jsi udělala co?" nechápal.

„Promiň, ale slíbila jsem tvojí sestře, že se o tebe postarám," zůstala jsem k němu otočená zády.
„Ironie. Huh? Jsi starší a já se starám o tebe, ale chováš se hnusně Came," přezdívkou už jsem ho nenazvala roky, ale věděla jsem, že ho to zarazí a donutí se nade mnou slitovat.