#21 - C

7.7K 425 12
                                    


„Já to nechápu," povzdechl jsem si, přiložil si na oči ruce a se žuchnutím dopadl na záda. Monic se posadila na židli ke psacímu stolu.
„Je to jednoduché. V roce," začala mi vysvětlovat. Znovu jsem se posadil.
„Mě to nevysvětlíš, na tohle jsem prostě levý," zakňučel jsem. Zatahal jsem si za konečky mých vlasů a zaskučel, protože mě to zabolelo.
„Tak si dáme na chvíli pauzu," zavřela na stole učebnici "Chceš něco k pití?" rukou poukázala na dveře od pokoje.
„Vodu, prosím," usmál jsem se na ni a ona s trochou nešikovností se zvedla ze židle a vyšla z pokoje.

Když odešla, začal jsem se nudit. Porozhlédl jsem se po jejím pokoji. Fialově namalované stěny, hnědé skříně, psací stůl zaskládaný různými rámečky s fotkami, rozházené propisky. Velké okno s balkónem a vedle okna velká nástěnka, plná různých diplomů a stužek. Zaujal mě ale bílý papír, který mi připadal povědomý. Když jsem se postavil a přiblížil se k němu, zjistil jsem, že se jedná o pozvání na letošní ples.

Když Monic vešla s tácem na kterém měla dva hrnky a sušenky do pokoje, stál jsem u okna a v ruce držel plakát s pozváním.
„Co to je?" zeptal jsem a a otočil plakát s textem směrem k ní.
„Pozvánka na ples," pokrčila rameny a položila tác na stůl, ze kterého shodila pár propisek na zem.
„Proč ji tady máš?" vrátil jsem ji zpátky na nástěnku a posadil se na postel.
„Vždy tam mám plakát na akce školy," pokrčila rameny a podala mi hrnek s vodou. Ten jsem si opřel o koleno a zamyšleně jsem se na ni díval.
„Proč?" opakoval jsem.
„Nevím. Pocit, že můžu udělat ostatním radost? Ten pocit, když ten plakát poprvé vyvěsím a ráno sleduji vášnivé debaty roztleskávaček nad tím, který sportovec je určitě pozve a potom den konání, kdy si přitáhnu židli k oknu a sleduji tichou ulici, zatím co uvažuji nad tím, jak si to tam užívají," odmlčela se. Dívala se do hrnku a neusmívala se.
„Proč tam nikdy nejdeš?" začala mě tato debata zajímat.

„Budu znít jako chudinka, ale nikdy mě nikdo nepozval," nervózně se zasmála. Nevím, co mě v té chvíli napadlo. Prostě jsem promluvil bez toho, abych přemýšlel. Když jsem ten plakát viděl ani mě nenapadlo, že bych na ten ples šel. Obešel jsem skupinku dívek, které se celé rozzářené povídaly o ples a zamířil na hodinu. Ani jsem nad tím myšlenkou nezavadil, až doteď.
„Pojď semnou na ples!"

„Cože?" zaskočeně se na mě podívala.
„Pojď semnou na ples," zopakoval jsem můj návrh a postavil se.
„Ne," zamračila se.
„Proč ne?"
„Protože se teď už opravdu cítím jako chudinka, když mě zveš na ples po tom, co jsem ti tohle řekla,"
„Tak to nemyslím," snažil jsem se ji vyvést z omylu.
„Ale já to tak cítím," položila sklenici na stůl a negativně kroutila hlavou.
„Pojďme tam, jako přátelé," uklidňoval jsem ji „Ani jsem neuvažoval nad tím, že bych tam šel. Ale myslím si, že každý si zaslouží tuto středoškolskou zkušenost. Jít na trapný školní ples," zasmál jsem se a ona se ke mně přidala.
„Není trapný, organizuji ho já," pípla.
„Omlouvám se. Na úžasně organizovaný ples," lichotil jsem. Přistoupil jsem k ní a viděl jsem, jak se jí ramena zvedají v hlubokém nádechu. Postupně ke mně začala zvedat zrak až jsem se dívali jeden druhému do očí.

„Ano," řekla a koutek úst se jí zvedl úsměvem.
„Ano co?" taky se mi zvedaly koutky.
„Půjdu s tebou," tvář se jí roztáhla do plnohodnotného úsměvu.
„Bezva," objal jsem ji a ona mi zůstala zkoprněle v náručí.
„Ou, promiň," ihned jsem se omluvil.
„Jenom nejsem zvyklá na tyto projevy náklonnosti," nervózně se usmála. Odstoupil jsem od ní.

„Ale je tady jeden problém," úsměv jí pohasl a ona si smutně zkoumala svoje špičky nohou.
„Jaký?"
„Neumím tancovat," zašeptala tak potichu, že jsem musel vynaložit velké úsilí abych ji slyšel.
„To není problém," nabídl jsem jí svojí pravou ruku. Nechápavě se na mě podívala. Protočil jsem oči, pravou ruku jsem ji vzal do dlaně a druhou ruku jsem ji položil na pas, pokynul jsem jí aby mi dala ruku na rameno.
„Ty mě učíš historie, tak se ti můžu trochu odvděčit," usmál jsem se.
„A to, že mě bereš na ples nestačí?" v jejím hlase se skrývala silná nervozita.
„Neboj je to jednoduché," mrkl jsem na ni a začal jí vysvětlovat kroky.

„A teď otočka," zasmál jsem se a podtočil ji pod rukou. Pokojem se linuly tóny písně od Christiny Perri. Monic se podtočila a znovu se mi ocitla v náručí. Oba jsme se usmívali a radovali se z toho, že už jí ty kroky jdou.
„Jde ti to," pochválil jsem ji.
„Talent od přírody," mile se usmála.
„Myslím, že dneska se toho už moc nenaučíme," zasmál jsem se a pořád ji držel v náručí, i když jsme se už nehýbali.
„Nojo, učení," odskočila ode mě a vzala do ruky mobil.
„ Už je pozdě," zhrozila se. Projel jsem si vlasy rukou a vypnul hudbu.
„Tak já nejspíše půjdu," řekl jsem a začal vycházet z pokoje.

Šla semnou až ke dveřím, kde trpělivě čekala, až se obuji a dám si bundu.
„Tak díky za učení a na ten ples se ještě domluvíme," usmál jsem se a otevřel si dveře. Ty mi Monic podržela a opřela se o jejich futra.
„Děkuji,"
„Neděkuj pořád," zamával jsem jí a vydal se ke svému autu. Když jsem vyjížděl z ulice, začal jsem rozmýšlet nad tím, jestli jsem udělal dobře.
„Ale bude zábava," řekl jsem a zatočil do naší ulice.

Zrzavé štěstí ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat