Zrzavé štěstí ✔

#33 - B + C

Brita:

„Ten klobouk nechce držet," povzdechla jsem si a znovu si poupravila černý klobouk, trochu ke straně. Nevím, komu jsme to říkala, jelikož jsem v pokoji byla pouze já a nikdo jiný. Mezi zuby jsem držela sponku a snažila se najít ten správný úhel klobouku.
„Takhle by to šlo," zhodnotila jsem a levou rukou jsem si vytáhla sponku z pusy, jelikož pravou jsem držela klobouk.
„Prosím, drž," prosila jsem klobouk a s nadějí se podívala na to, jak drží. Nebo spíše držel.

Klobouk se válel na zemi a sponka zůstala viset na vlasech.
„Já se na to můžu," procedila jsem skrz zuby a kopla do klobouku. Vzdala jsem svoje snažení a odstoupila od zrcadla.
„Tak nebudu, až tak moc dobová," povzdechla jsem si a rukou si přejela přes své černé šaty, které mi končily v polovině stehen.

Moje zrzavé vlasy jsem měla natočené, takže se mi zdály ještě hektičtější než obvykle. Zelené oči jsem měla zvýrazněné černou linkou a těch pár pih, které má snad každá zrzka, jsem měla překryté, takže jsem moje pleť byla bez poskvrny.

„Brito, pohni si!" volala na mě máma z předsíně. Protočila jsem oči a vzala si kabelku, kterou jsem měla položenou na stole.
„Vždyť už jdu," zvolala jsem a začala sestupovat ze schodů.

Muselo to vypadat, jako v jednom z těch amerických filmů. V této chvíli přišel čas na dramatický záběr na mě, sestupující ze schodů a následně na Ricka, který nervózně postával v obleku vedle mého otce.

„Sluší ti to," pochválil můj výzor.
„Sám nevypadáš špatně," mrkla jsem na něj a natáhla ruku, na kterou mi uvázal kytku.
„Vy jste tak roztomilý," rozplývala se máma a mě nezbývalo nic jiného než se znechuceně zašklebit.
„Usměj se," napomenula mě máma a z neznáma vytáhla fotoaparát.
„Mami!" povzdechla jsem si.
„Usměj se!" nakázala mi a schovala svůj obličej za fotoaparátem.

Vzala jsem Ricka za nabízené rámě a usmála se do foťáku. Blesk, který z něho vyšel, mě oslepil a tak jsem musela párkrát zamrkat, abych zase viděla.

„Už jděte a užijte si to," doslova nás vyhodila z domu máma a zavřela za námi dveře.
„Tak jdeme?" zeptal se mě Rick a šel k autu.
„To zvládneš," povzbudila jsem se a vydala se na těch nechutně vysokých podpatkách k autu.

Cameron:

„Sluší ti to, brácho," pochválila mě Jess, když jsem ještě s rozvázanou kravatou a rozepnutou košilí scházel schody.
„Co?" zeptal jsem se jí a pokoušel se zapnout košili. Jak nečekaně mám zpoždění, takže mi právě teď dělá i obyčejný knoflíček problémy.
„S čím to zápasíš?" nechápala a přiblížila se ke mně. Plácla mě po ruce, kterou jsem se snažil zapnout a sama mi ji začala zapínat.
„No vidíš," řekla a vzala do rukou oba konce kravaty. Začala je do sebe uzlovat a já už po prvním pohybu nevěděl, co dělá. Tohle mi opravdu nikdy nešlo.

„Hotovo, fešák," usmívala se na mě a uhladila mi límeček od košile. Zhluboka jsem se nadechl a usmál se na ni.
„Tak jdeme na to," nervozita na mě musela být vidět, protože mě Jess objala.
„Ty jsi tak vyrostl," pronesla sladkým hláskem.
„Neměl bych tohle říkat já, když jsem starší?" zavtipkoval jsem. Za tohle jsem si vysloužil pobavené bouchnutí do ramene.

„Tak já mizím," odstoupil jsem od Jess a z kapsy jsem začal vytahovat klíče.

Když jsem otevřel dveře, zarazil jsem se. Z domu od naproti právě vycházela Brita v krásných černých šatech a nastupovala do auta za Rickem. Zůstal jsem stát a díval se, jak se její vlasy pohybují při každém pohybu. Až když auto odjelo, tak jsem se donutil pohnout a jít do auta.