Mezinoc

Prolog - Babiččin pokoj

Vzduchem se vznášela vůně meduňky z věčně zapálené aroma lampy na nočním stolku obloženém fotkami smějící se rodiny a pár naleštěnými dřevěnými oblázky. Mihotavý plamínek svíčky svou trochou světla přispíval k úsilí křišťálového lustru osvětlujícího místnost měkkým nažloutlým světlem. Na poličkách lemujících zdi se vyjímaly staré svazky knih, vázy s uschlými květinami, nejrůznější skříňky a pokladnice, ale hlavně skleněné dózy s nejrůznějšími druhy sušenek.

Úzká postel zakrytá vyšívaným přehozem byla prázdná, ale na zemi vedle topení, se v hromadě polštářů choulily dvě dětské postavy. Starší z nich byla holčička, která si čekání krátila hledáním tvarů v pestrobarevném koberci, na kterém seděli, zatímco její malý bratříček upřeně sledoval dřevěnou sošku černé kočky se zářivě žlutýma očima. Setkávali se tu každý večer a každý večer jim babička vyprávěla nový příběh. Někdy o žabím princi vyléčeného ze svojí kletby pomocí polibku, jindy o rusalce, která zapomněla mluvit a musela se to znovu naučit pomocí kouzelného jitrocele. Znala tolik nejrůznějších kouzelných tvorů, kolik si jen člověk může představit, a každý z nich měl nějaký svůj neduh.

I tento večer babička usazená v houpacím křesle přemýšlela, jaký příběh dětem vyprávět. Byl tady jeden, ke kterému se už dlouho odhodlávala. Z nízkého stolku vedle křesla zvedla za bambusové madlo buclatou čajovou konvici a do zeleného šálku si nalila trochu černého čaje s mlékem, aby se měla během vyprávění čeho napít. Uhladila si na klíně svou červenou deku s dlouhými třásněmi, povzdechla si a podívala se do tmy za oknem zahaleném korálkovým závěsem. Poté spustila.

„Dobře poslouchejte, protože to, co vám dnes povím, je velice důležité. Každý z mých příběhů, i když se můžou zdát neuvěřitelné a kouzelné jako pohádky, v sobě má zrníčko pravdy. Víte, co spolu mají společného žabí princ, rusalka, ale i kovářova dcera, nebo studený mlok, o kterých jsem vám vyprávěla?" podívala se na svá vnoučata zachumlaná do polštářů.

„Jsou kouzelné?" zeptala se holčička s hlavou opřenou o kolena. Babička se pousmála.

„To zajisté jsou, ale myslela jsem něco jiného. Všechny příběhy, o kterých jsem vám řekla, se odehrály v jedné velikánské říši. Mohli byste říct, že je skoro jako další svět. Svět plný kouzelných tvorů, magie, ale také velkých nebezpečí. Svět, který se probouzí, když na krajinu padne tma a jeden den tam může trvat několik let. Ten svět se jmenuje Snová říše," odmlčela se a napila se čaje. Zatímco malému kloučkovi už padala hlava, holčička se snažila dávat pozor.

„Snová říše? Myslíš jako svět ve snech?" zvedla hlavu a zavrtěla se. Kdovíproč se jí u babičky vždycky chtělo spát.

„Ne úplně. Vaše sny jsou sice se snovou říší spojené, ale jsou to pouhé obrazy. Někdy rozmazané, jindy ostřejší, ale pouhé obrazy. Přes ně se do Snové říše nedostanete. Ovšem, kdyby někdo chtěl zaskočit na návštěvu ke staré čarodějnici, není to zhola nemožné. Stačí mít lístek," zašmátrala do kapsy svojí vesty a vytáhla z ní zažloutlý proužek tvrdého papíru. Chvíli na něj váhavě koukala, než jej schovala zpět. Všimla si, že už se klíží oči i holčičce a zkontrolovala pohledem aroma lampu na nočním stolku. Dnes vyprávění nebude trvat moc dlouho. Její srdce bylo neklidné, zatímco šeptala poslední věty.

„S pomocí takového lístku může člověk nastoupit na Noční vlak, který jezdí každý rok mezi světem lidí a snů. Průvodčí pozná, kdo jste zač, podle toho, co si nesete s sebou, milé děti. Ale vy budete vědět, co dělat. O to se nebojím. Nočním vlakem přímo do Rákosové zátoky, tam už se dozvíte víc. Víc, než vám kdy já můžu říct," povzdechla si, vstala z křesla a přikryla spící děti.