Mezinoc

Kapitola první - Jeden poslední vzkaz

Závan teplého červnového vzduchu si jemně pohrával s lemem černých krajkových šatů, až se Leně otřel o nohy v kožených polobotkách. Stála bez hnutí s hlavou skloněnou a zpoza přivřených očních víček sledovala nažloutlou trávu pod sebou. V ruce roztřeseně svírala okraj své černé kabelky, zatímco se snažila v hlavě utišit ten ohlušující šum, který odmítal přestat. Ještě stále tomu nemohla uvěřit. Nechtěla.

Nechtěla si přiznat, že ten oblak šedého prachu, který před chvilkou rozprášili tady na kopci za jejich domem byla ona. Byl jasný letní den. Sluneční paprsky se vsakovaly do jejích šatů a černá látka byla téměř nesnesitelně horká, ale ani lehká závrať a začínající bolest hlavy ji nedonutily odejít do stínu k ostatním. Mysl měla plnou slov, které teď neměly kam jít. Slov, které plánovala svojí babičce říct, jakmile skončilo zkouškové a ona se na léto vrátila domů.

Myslela si, že má ještě spoustu času. Nebylo třeba jí zavolat, vždyť ještě nebyla pryč tak dlouho. Nebylo třeba jí zavolat, vždyť se za pár týdnů bude vracet domů. Nebylo třeba jí zavolat, vždyť je mnohem lepší si všechno povyprávět naživo. Všechno odkládala a házela okolo sebe výmluvy jednu za druhou. Brala její přítomnost jako něco samozřejmého. A teď tu najednou nebyla.

Konečně zvedla hlavu a podívala se na dokonale modrou oblohu. Sem tam se po ní líně povalovalo pár načechraných bílých obláčků a zářivá koule nad její hlavou jako kdyby se jí vysmívala. Ano, užij si to, hlupačko. Myslela sis, že tady bude věčně? Pche, však já ti hezky posvítím. Hlavně se podívej, jak jsi na tom teď. Prošvihla si to.

Lena odvrátila obličej pryč od té vysmívající se zářivé tváře a konečně se rozešla zpátky domů. Dlouhá stébla seschlé trávy ji šimrala na lýtkách, zatímco se pomalu šourala úzkou vyšlapanou pěšinkou vedoucí středem louky. Zastavila se před zeleně natřenou brankou do zahrady, ze které se rozléhal hlasitý hovor. Teprve po chvilce zmáčknula kliku a vklouzla dovnitř.

Pozvolna pokračovala za roh domu na druhou stranu zahrady, kde ve stínu velkého bílého stanu postávali a posedávali hosté u stolů obložených jídlem. Jí se při pomyšlení na jednohubky akorát sevřel žaludek, a tak si akorát šla nalít trochu vody. Cestou na sobě vnímala pohledy vzdálených příbuzných i starých známých. Zdvořile odpovídala na pozdravy, stejně tak přijímala přání upřímné soustrasti a spolu se svou sklenicí vody proklouzla mezi lidmi až k mámě. Ta na ni upřela chápavý pohled a přiložila jí ruku ke tváři.

„Celá hoříš. Měla bys už být ve stínu, nebo ještě dostaneš úpal. Nechceš prášek?" zeptala se jí starostlivě. Lena zavrtěla hlavou.

„Jenom asi už půjdu dovnitř. Začíná mě trochu bolet hlava," povzdechla si a prohlédla si matčin obličej. Bylo vidět, jak moc je unavená. Oči měla ještě trochu opuchlé od pláče a byla celá pobledlá.

„Taky by sis měla trochu odpočinout," zamumlala Lena a její máma se na ni smutně pousmála.

„Neboj se o mě. A vevnitř na mě počkej, ještě ti něco musím dát a hádám, že už se ven vracet nebudeš," podotkla chápavě a její dcera jenom se skleslým úsměvem zavrtěla hlavou. Ne, ven se už opravdu vracet nebude. Otočila se s úmyslem jít dovnitř, když si pod švestkou všimla dřepícího Vendelína. V ruce měl klacík, pomocí kterého do jejich suchého trávníku vytrvale vyrýval asi padesát centimetrů dlouhou rýhu. Chvilku váhala, zda k němu nemá vykročit a promluvit si. Po chvilce se ale rozešla pryč.

Nevěděla, co by mu řekla. Cítila se neschopná. Během let se s bratrem bavila čím dál tím míň a teď už ani nevěděla, jak by ho utěšila. Zmítala s ním puberta a veškeré její včerejší pokusy o rozmluvu skončily hádkou. Zkrátka se cítila ztracená. Teprve když za sebou zavřela dveře a vkročila na chladnou chodbu, mohla zhluboka vydechnout.