Mezinoc

Kapitola druhá - Dva lístky do Rákosové zátoky

Probudila se. Oči se jí otevřely samy od sebe a ze snu nezbylo nic než nepříjemný pocit hluboko v břiše. Seděla obklopená tmou, poslouchala bratrův dech a pomalu se snažila uklidnit splašeně bušící srdce. Venku svítil měsíc a promítal na zeď a nábytek naproti nim rozmazané šedé obrazy pomalu pohybujících se listů a větví. Občasný poryv větru celou kompozici rozházel, ale tmavé fleky se vždy spolehlivě vrátily na své místo. Uklidnila se.

Z neobvyklé spací pozice ji bolelo za krkem, a tak párkrát zakroutila hlavou. Nechtěla vstávat, jelikož Vendelín ještě stále spal s hlavou v jejím klíně. Takhle ve spánku vypadal docela jako dřív, malý roztomilý špunt. Opět mu ze zvyku zajela rukou do vlasů, naposledy se zavrtěla a zavřela oči. Třeba se jí ještě povede usnout.

Jenže očekávaný spánek ne a ne přijít. Místo pomalého propadání se do hlubin nevědomí měla pocit, že se všechny její smysly zesílily. Vnímala mravenčení přesezené nohy a roh polštáře nepohodlně přehnutý pod zády. Bratrův dech, který ji ještě před chviličkou uklidňoval, jí najednou připadal neskutečně otravný a hlučný, jak se v tichu pokoje vyjímal. Jen občas jej přerušilo zaskřípění kroutícího se dřeva či zahučení větru, který začal sílit.

Otevřela oči. Už se začala smiřovat s tím, že neusne, když vítr začal ještě víc sílit a šedé skvrny listí na stěně sebou začaly zuřivě mlátit. S takovou hrozilo, že vítr strhne stan na zahradě. I skrz zavřené okno slyšela, jak silně vítr hučí. Jak mlátí větvemi stromů, které ohýbá blíž a blíž k zemi. Poryvy neustávaly a z jejich hukotu jí začínalo pískat v uších. Zatřepala hlavou a promnula si je. Na pár vteřin měla pocit, že pískot ustal, jenom proto, aby se po chvilce ozval zase a ještě hlasitěji. V tu chvíli se začal vrtit i Vendelín a pomalu se posadil.

„Co to je za kravál?" zamumlal rozespale, zatímco si uši přikryl rukama.

„Nemám ponětí, asi meluzína?" zkusila Lena odhadnout původ podivného zvuku, který nestále sílil a s ním i hukot.

„Kurňa, jsem tak mimo, nebo se to tady klepe?" otočil se na ni celý vyjevený Vendelín. Neodpovídala. I ona cítila, jak se země začíná třást.

„Co se to sakra děje?!" vyjekla a vytáhla je z hromady polštářů na nohy. Přehodila přes ně deku, do jedné ruky chytila babiččinu knihu, do druhé ruku rozespalého Vendelína, a couvala k protější straně pokoje. Hukot sílil a měnil se v rachot, jak se začaly třást i korálky závěsu. A tehdy se to ozvalo znova. Táhlé zapísknutí při kterém se jí postavily chlupy na zádech.

„To je..." zamumlala nevěřícně, když se zvuk ozval znovu. Ve tmě za oknem spatřila přibližující se světla.

„Vlak?!" vyhrkl Vendelín a ještě o krok ucouvl.

Nebylo pochyb. Pokoj se třásl, div na poličkách nezačaly nadskakovat knihy a přibližující vytí parní píšťalky bylo ohlušující. Přimrzli na místě a hleděli na dvě světla, teď už až moc jasná, blížící se šílenou rychlostí přímo k nim. Nebyl čas přemýšlet, nebyl čas utéct. Lena pouze křečovitě sevřela Vendelínovu ruku a přivřela oči. Přijde náraz?

Místo nárazu je ohlušilo skřípění brzd. Skřípot kovu o kov je donutil okamžitě si přikrýt uši, zatímco se jim obličeje bolestně zkroutily. Třesoucí se podlaha způsobila ztrátu rovnováhy a oni se sesunuli podél zdi na podlahu, zatímco nevěřícně zírali na to, jak se okno s korálkovým závěsem začíná protahovat, dokud nedosáhlo až k zemi. Skleněné tabulky se přestaly třepat, ztmavly a o chvilku později už na místě okna stály solidní dřevěné dveře. Bylo ticho.

Oba sourozenci seděli na zemi celí vyděšení, zatímco venku se ozvalo zaskřípění vlakových dveří následované rychlými kroky. Poznali, že ať je to, kdo je to, došel až ke zbrusu novým dveřím, kde se na chvíli zastavil. Na chviličku byl v místnosti slyšet jenom přerušovaný dech a splašený tlukot dvou srdcí. Poté se ozvalo povzdechnutí a zaklepání.