Bylo Nám 15 | Občanský Průkaz

část první

*PUSŤTE SI K TOMU TU PÍSNIČKU*

Seděla jsem na trávě na Cingláku a přemýšlela. Nemohla jsem si pomoct, ale přemýšlela jsem nad sebevraždou. Ne nad vlastní. Mám svůj život až moc ráda. Zajímalo mě, jak mohli lidé dospět k názoru, že chtějí skoncovat se svými životy. Co je k tomu dovedlo? Bolelo je to? Kde a jak se to stalo?

Ulevilo se jim? Byli volní?

A nebo naopak, když už začali smrti propadat, litovali toho? Že to byl příliš špatný nápad, že už se nikdy neprobudí, že už nikdy neuvidí svoje milované.

„Hej, Kačko, posloucháš?" z přemýšlení mě vyrušila má nejlepší kamarádka Adéla. Hnědé rovné vlasy ji vlály ve větru a úsměv jí pohrával na tváři.

„Hm, ne, zopakuj to ještě jednou prosím." řekla jsem a zasmála se. Přitulila jsem se víc ke své mikině a lehla si na trávu. Začínal nový školní rok, devítka. Těšila jsem se, ale zároveň ne. Byl to nový začátek, nová kapitola.

,,Ptala jsem se, jestli nechcete jít za chvíli třeba k nám, máma s tátou nejsou doma a jedinej kdo, je brácha." zopakovala mi otázku, ale já upřímně nechtěla. Dnes jsem měla v plánu jít do knihovny. Zatímco u Ádi trávím čas skoro každý druhý den, v knihovně jsem nebyla dobrej měsíc.

Vůně knih a i ta atmosféra mě dělá šťastnou. ,,Promiň, dneska nemůžu. Už něco mám, ale vy si to užijte. Ale příště klidně půjdu, a nebo můžeme jít někdy taky k nám."

***

Stála jsem v pokoji před skříní a vybírala si, co si vzít na sebe. Venku je teplo, ale taky občas lehce fouká. Stojím tu už nejméně deset minut a pořád nevím. Kašlat na to, zvedla jsem ze země bílé tílko a ze skříně vyhrabala modro černou košili. Zvonáče už mám na sobě a měnit si je nehodlám.

Když jsem byla oblečená, přešla jsem k zrcadlu a upravila si svoje hnědé vlnité vlasy. Rychle jsem se navoněla a mohla jsem vyrazit. Vyšla jsem ze svého pokoje a šla do předsíně. Musela jsem se vrátit zpátky, protože jsem si zapomněla svou žlutou plátěnou tašku. Opět jsem sešla dolů a z botníku si vytáhla černé tenisky. Rozloučila jsem se s tátou a vyšla.

***

Spolu s knížkami v ruce jsem šla k pultu, když do mě někdo narazil. ,,Do pytle, promiň..." řekla jsem když jsem se skláněla na zem pro knížky.

,,V pohodě, to já bych se měl spíš omluvit, nekoukal jsem na cestu. Byl jsem až moc začtený." řekl neznámý. Ve stejnou chvíli jsme navázali oční kontakt. Trochu delší blonďaté vlasy si odhrnul z obličeje a usmál se. Gesto jsem mu opětovala a když mi došlo, že to byl Aleš, úsměv z tváře mi rychle zmizel. Ovšem jemu taky. S jeho partou vždycky seděli na Cingláku pod námi. Naše party se neměly rády, vyloženě se nesnesly. Jehlička, přezdívaný jako Popelka, bydlel vedle nás. S jeho bratrem si vždy pouštěli hudbu hrozně nahlas, bylo to k nevydržení. Nesnášeli nás a my je.

Další slova jsme spolu už neprohodili. Sebral si svý krámy a odešel. Byla jsem ráda, že mi zmizel z očí.

ahoj. první kapitola je tady. doufám, že se vám líbila, dejte mi kdyžtak vědět do komentářů prosím. v téhle části se zatím objevil jenom aleš a to jenom na chviličku, ale nebojte, naše máničky se zde taky objeví, o čem by to jinak bylo. dobře, to je ode mě asi vše, budu ráda za zpětnou vazbu. paa

- kate