Bylo Nám 15 | Občanský Průkaz

část osmá

*PÍSNIČKA*

Seděla jsem na cingláku s Áďou a čekala na kluky, než dorazí. Eliška a Anička odjely na tábor a my jsme zůstaly tady. Jejich rodiče si nechtěli zahrávat s komoušema, tak poslaly aspoň je, aby si něco v létě užily.

„Tě péro!" Slyšela jsem petra, který se posadil jako vždy na ošuntilej kus madračky. S Áďou jsme seděly na červené dece a hrály karty, které jsem odložila. „Tak co jste přinesli, pánové?" zeptala jsem se a kývla hlavou na zbytek kluků.

Prohlídla jsem si své nehty, které jsem měla nalakované na červeno.

„Tak klasika, ne? Vodečka, zbytek vínečka a krabičku cigárek." Řekl Venca a posadil se na své obvyklé místo.

„Co máš ty? Vždycky nosíme jen my," řekl Aleš a opřel se o křeslo. Nad jeho tónem hlasu jsem protočila oči, z brašny vytáhla krabičku cigaret a placatku.

„Ježiši, soráč, nevěděl jsem, že tady na slečnu máme špatný vliv," Zasmál se Venca a natáhl se pro placatku, ze které se rovnou napil. „Ale tak, proč ne, žejo?" Zasmál se i zbytek skupiny a já se přidala. Z krabičky jsem vytáhla jednu cigaretu a nabídla i ostatním. Adéla odmítla a krabičku předala ostatním. Kluci si vzali a rovnou si zapálili Petrovým zapalovačem. Já si mezitím zapálila svým a lehla si na břicho. Rukou jsem si podepřela hlavu a potáhla si.

„Kdyby nebyl žádnej chlast a cíga, tak se vůbec nebavíme, víte?"

„No, Žába, kdyby nebylo mě, tak tady dámy nemají žádnou skvělou společnost. Měly by jste mi poděkovat. Nebýt mě, tak jste pěkně v prdeli, dámy." Řekl Venca a všichni jsme se zasmáli, kromě Aleše. Ten jenom protočil očima, napil se z placatky a pokračoval v psaní básniček.

Od té doby, co jsme šli spolu od jezera, jsme spolu ani nepromluvili. Popravdě nevím, ani o čem by jsme se bavili.

Petr s Míťou házeli šutrama a ja mezitím dokouřila cigaretu.

„Jmenuje se to "Konec prázdnin"." Řekl Aleš náev jeho nové básničky a já se na něj otočila.

„Jakej konec, vole? Prázdniny právě začaly." Odpověděl mu Petr na výběr názvu, čímž nás všechny rozesmál.

„To už je úděl básníku vidět ze dne do noci. Poslouchejte," Abych byla upřímná, jeho básničky se mi líbily. Nečetla jsem jeho sbírky, ale párkrát jsem ho slyšela číst nahlas.

„Prázdniny se nachylují, ostružiny červnají, dva caparti u kolejí, sladké plody sbírají. Ze strnišť už vítr fouká, slyšíš? V dáli vláček houká, přejel děti ve chvíli, prázdniny už skončily. Smutno hledět na koleje, neříkej, že nikoliv. Vždy však dobré na všem zlém je...už nemusej...do školy."

„Ty vole, a mě bylo divný, jaks dokázal přes noc popsat celej notes milostných básniček pro Pivoňkovou. Teď už mi to je jasný, jsi génius!" Petr řekl a já se trochu pousmála.

„Omyl, pravda je taková, že jsem ve sbírce, co jsem drásal celej rok pro Fikotovou...a nakonec jsem jí omylem dal na místo toho ten druhej sešítek, změnil jméno Zdeňka na Lenka." Vysvětlil blonďák a podepřel se loktem o trávu.

„Takže podvod?"

„Sprostej podvod!" Řekla jsem a Aleš se na mě podíval.

„Prozření, vole, prozření!" Vysvětlil a oba jsme se zasmáli. Lehl si do trávy, když zrovna kolem něj projel chlapec na kole mladšího věku. Popelka se hned zvedl a hodil na něj nejakej šutr.

„Chcípni, bonzáku!" Zakřičel a šel si sednout zpatky. Od Petra popadl alkohol a sedl si vedle mě. Nechápavě jsem se na něj otočila.

„Co je, vole?" zeptala jsem se a otočila nechápavě hlavu na levou stranu.

„Malej Pačes, bonzák. Prásknul naší bejvalou třídní, Pivoňkovou."

***

Venku už se stmívalo a byli jsme na cestě domů. Šla jsem vedle Popelky, kterému jsem podala rozkouřenou cigaret. Zapla jsem si mikinu, protože už bylo docela chladno a podívala jsem se na oblohu.

„Kam vlastně jedete na prázdniny?" Zeptal se Míťa.

„Já akorát tak do Jáchymova do uranovejch dolů." Odpovědel mu Popelka a cigaretu předal Petrovi.

„A kam jedete vy, holky?" už jsem mu chtěla odpovědět, že maximálně k babičce, ale mou pozornost upoutal policista. Áďa trkla loktem do Petra, který si zrovna potahoval nikotinové tyčinky, čímž upoutala i jeho pozornost.

„To nám ty prázdniny teda pěkně začínaj." Řekl Aleš nervózně. Petr si mezitím schoval rozpálenou cigaretu do pusy, což mi přišlo celkem nechutné, ale momentálně mě to nezajímalo.

„Pojďte sem!" Řekl fízl, když vyhazoval cigaretu a přešel k nám.

„Občanské průkazy!" Všichni jsme si začali prohledávat kapsy a já s Popelkou jsme je vytáhli ze zadní kapsy kalhot a kraťas. Nad tím se fízl jenom zamračil a s nataženou rukou čekal, až mu je všichni dáme. No, spíš čekal na Aleše.

„Ale, ale, ale, ale. Copak se nám to stalo se stránkou patnáct?" Všichni jsme mlčeli. Oficiálně jsem litovala, že jsem s holkami něco přijala, jen kvůli lahváčům. Petr konečně vyplivl cigaretu a já si nervózně projela rukou vlasy. Všichni jsme po sobě nenápadně pokukovali.

„To vypadá, jako nějaká epidémie. Ty máš občanku kde?" Zeptal se Aleše, který stále prohledával batoh.

„No, já jsem si jí asi zapomněl doma.." na konci věty ztichl, čímž mu fízl nerozuměl. Aleš tedy větu zopakoval. Pane bože, Aleši. Nad tím jsem jenom pokrčila obočí a koukla se na tenisky.

„Aha, doma..tak víte co? Vy všichni teď půjdete se mnou." Všichni jsme se rozešli opět rozešli vpřed.

„Po chodníku!"

a/n
vzhledem k tomu, že jsem naposledy vydala kapitolu v květnu a tenhle příběh pro mě hodně znamená, tak jsem tady. vůbec nevím, jak to bude s kapitolami, jelikož mám hodně náročné období. jsem neustále nemocná a ještě k tomu mě čeká milión papírování na střední školy. doufám, že se vám kapitola líbila a budu moc ráda za jakékoli vyjádření. omlouvám se za chyby.
-k