Bylo Nám 15 | Občanský Průkaz

část šestá

*PÍSNIČKA*

Seděla jsem jenom ve spodním prádle na molu a nohy si máčela ve vodě, která už nebyla tolik studená, jako předtím. Venku už bylo trochu šero, což znamenalo, že se musím za chvíli vrátit domů.

Stoupla jsem si a přešla ke svému oblečení. „Kam jdeš?" Zeptala se mě Eliška, která relaxovala na molu. Hnědé dlouhé vlasy mela rozpuštěné a zlatavé brýle nasazené na hlavě.

„No, už budu muset jít, nehodlám přijít opět pozdě, víš jaký jsou rodiče." vysvětlila jsem jí důvod a zapnula si knoflík u kalhot se zipem. Eliška pokývala chápavě hlavou, věděla o co jde. Sama jsem se holkám několikrát svěřila.

„Máme tu problém, nevím jak se odsud dostanu. Znáš cestu, nemusím se ani ptát, neznáš." nahlas jsem si oddychla a začala si nandavat tričko.

„Popelko! Kačka už jde domů, nemůžeš jí nějak pomoc, aby se odsud dostala?" byla jsem ráda, že se mi Eliška snažila pomoc, ALE VÁŽNĚ NECHCI JÍT S VENCOU JEHLIČKOU SAMA Z LESA. Jasný, bydlím vedle něho, ale i tak.

„No, nechci bejt nějak hnusnej, ale teď se mi vážně nechce, sorry. Ale i Míťa to zvládl sám, ale Aleš říkal, že už bude muset. Tak děte spolu, on to tady docela zná. Tak jdi, Aleši ty." Venca se podíval na Aleše, kterého poplácal po rameni. Aleš se na Vencu podíval stylem "myslíš to vážně, ty blboune jeden?", Venca se pouze šibalsky usmál, za to blonďatý chlapec pokroutil očima a pomalu plaval ke dnu.

„Aleši, udělej gentlemana a doprovoď Káču domů." Anička zakřičela a zasmála se. Myslela jsem, že za ní do toho blbého a až moc krásného jezera skočím klidně i v tomhle oblečení, a klidně bych jí utopila. Protočila jsem očima a čekala na Aleše, který se oblékal.

„Tak tě péro."

***

„Vím, že se mi dva zrovna v lásce moc nemáme...A asi nikdy mít nebudeme, ale děkuju, že jdeš se mnou. Neznám to tady, takže jsem ráda, že se mnou někdo jde." řekla jsem upřímně a podívala se na Aleše. Vlasy mu uschly skoro hned, což mu závidím.

„V pohodě. Slyšel jsem kousek tý konverzace s Eliškou. Sám to doma nemám lehký. Máma se podruhý vdala a asi mi dělá problém vyjít s jejim manželem. Snaží se mi nahradit tátu, i když jsem mu jasně naznačil, že nikdy můj táta nebude...Nevím proč jsem ti to řekl, neřeš to.." řekl a povzdychl si. To jsem nevěděla.

„V pohodě, každý má nějaký problém." Pousmála jsem se a navázala s ním oční kontakt. Lehký úsměv mi opětoval, ale i to mi stačilo. Chtěl být silný, proto se choval jakože je v naprostým pořádku. Viděla jsem mu na očích, jak bojuje se svými vnitřními pocity. Neměl to lehký. Odvrátil pohled a soustředil se na cestu. Usoudila jsem, že zbytek cesty bude tichý, tak jako předtím.

Mí milí čtenáři. Jsem tu opět skoro po měsíci. Byla jsem ve škole v přírodě, která byla úžasná. Potkala jsem skvělýho kluka, ale to je vedlejší. Když jsem se vrátila, opět jsem po týdnu onemocněla. Pravděpodobně jsem se nakazila tam. Čtrnácté narozeniny jsem strávila s léky a Občanským průkazem. Ale jak jsem už řekla, to je vedlejší. Hlavně tu je nová kapitolka! Doufám, že jste si ji užili stejně jako já, když jsem jí psala. Omlouvám se za chyby. Byla bych ráda za váš názorů. Mějte se a TĚ PÉRO!

-kate