Bylo Nám 15 | Občanský Průkaz

část sedmá

*PÍSNIČKA*

Uběhl týden od té doby, co jsme strávili společný den u jezera. Vzhledem k tomu, že jsou konečně prázdniny, jsem se rozhodla pozvat Máničky k nám domů. Nikdo doma nebyl a vzhledem k tomu, že Venca bydlel vedle mě, měli jsme plno lahváčů skoro hned u sebe.

Bylo horko, proto jsme šli všichni k nám. Pokud se to nikdo nedozví, bude to v pohodě. Rodiče jeli na výlet do Plzně, kde rovnou chtěli navštívit pratetu.

„Podáš mi prosím tě ten červenej lak?" zeptala se mě Anička, když jsem stála u poličky, kde jsem měla vyskládaný desky, kazety a knížky.

„Máš ho vedle sebe, nemehlo." Prstem jsem ukázala na stůl a plácla se do čela. Vrátila jsem se zpět k poličce a začala hledat desku. Kde mohla jenom být?

„Můžu si zapálit?" zeptal se mě Venca a rovnou si začal vytahovat krabičku s hnědým zapalovačem z kapsy od kalhot. Na chvíli jsem se zasekla. Rodiče už nekouří. Táta přestal čtvrt rokem a máma ani nikdy nezačala. Já vlastně nikdy taky cigaretu neochutnala.

„No, bylo by lepší, kdybys otevřel okno, jelikož rodiče nekouří, táta přestal před čtvrt rokem, půjde to cítit." řekla jsem a otočila se na Vencu. Nechci mít zbytečný problém.

„Bude to cejtit tak i tak, krásko. Můžem jít ven, akorát co nejdřív, prosím. Mám na to hroznou chuť." nazval mě „kráskou". Nad oslovením jsem protočila oči a s hledáním desky jsem sekla.

„Tak jo, ale pomůžete mi tu uklidit. Jinak příště žádný lahváče na Cinglák nevemu." nabídla jsem a oni souhlasili. Díky bohu.

***

Z kuchyňské skříňky zezadu, jsem vytáhla pár láhví alkoholu, ty jsem položila vedle sebe a skříňku zavřela. Vzala jsem všechno a přešla s tím do pokoje. Šla jsem rychle, jinak by mi to všechno spalo. Nohou jsem trochu kopla do dveří, abych je otevřela a skleněné láhve položila na postel vedle Aleše. Měla jsem v plánu jít do skříně vyhrabat nějakou látkovou tašku, jenže jsem se podívala zpět na Aleše, který v ruce držel menší sešit, do kterého jsem psala příběh.

Když si uvědomil, že na něho kouká, otočil se na mě sešit zavřel. Položil ho na noční stolek a podíval se zpátky na mě. „Je to docela dobrý, nestihl jsem to přečíst celý, což je logický, ale je to fajn. Píšeš dobře." Řekl a trochu se pousmál. Podíval se na poličku, kde mám knížky a přešel k ní. Vytáhl mou oblíbenou knížku "Bylo Nám 15" a pořádně si jí prohlídl. „Tu jsem četl, jedna z mála, který mě okouzlily. Měla dobrý děj. Byla zajímavá..." na konci mu trochu hlas klesl a Aleš jí vrátil a opřel se o zeď. Podíval se na hodinky na levé ruce a povzdychl si.

„Žábo, kde je Venca?" Zeptal se Petra a prohrábl si vlasy.

„Šel si vedle k sobě pro něco. Říkal, že když už je ta sobota a jsou prázdniny, tak nás chce prý nějak uvolnit. A neříkej mi Žábo." vysvětlil Petr, který seděl na židli u mého stolu.

***

„Dneska..jdeme..k nám..nahoru." řekla zadýchaná Eliška, ukázala prstem na naše místo, jsem zajímavá, jestli to tam bude všechno pořád stejné. Nebyly jsme tam pěkně dlouho, proto jsem ráda, že tam dneska opět jdeme.

„Pane Bože, ty kopce mě jednou zabijou." Anička si postěžovala a chytla se za Vencovo rameno. Hrozně moc se k sobě mají, ale stále nic. Přeju jim, aby se co nejdřív dali dohromady, protože i hlupák by poznal, že mezi nimi ta chemie je čím dál víc silnější.

„Už tu jsme, princezno." Venca chytl Aničku za ruku, a sednul si s ní na křeslo, které patří Áďě. Ta nad tím jenom mávla rukou a sedla si na místo Aničky. Z tašky jsem si vytáhla deku, kterou jsem rozložila a s Eliškou si na ní sedla. Hodila jsem po Petrovi hnědou deku, na kterou si může sednout se zbytkem.

Tě péro! Jsem tu s další kapitolou. Co na ní říkáte? Určitě mi dejte vědět do komentářů. Chci se omluvit za chyby a popřípadě nějaké blbosti. V téhle kapitole se Aleš s Kačkou trochu pobavili. Těšte se na 8. část. Bude to něco! Doufám, že se Vám líbilo a užívejte školu, snadno se to říká, ale za tři dny je víkend! Tě péro!

- kate