Černý Anděl | Hyunlix

„Líbí se ti kluci Hyunjine?"

Hyunjin

„Takže ty jsi.." vydechl jsem. Věděl jsem, že nejspíš není na děvčata. Vypadal tak trochu.. nebudu se vyjadřovat. „Jo" přikývl. Super. „Co to znamená pro mě" zeptal jsem se narovinu. „Nic" odsekl. Nepochopil jsem jeho chování. Ne, že by jsem se choval jinak, ale poslední dny jsme se k sobě chovali normálně. „Líbí se ti kluci Hyunjine?" podíval se mi do očí. „Ne" nezaváhal jsem a odpověděl jsem upřímně. „Ani jeden?"

„Ani náhodou"

„Proč?"

„Nech si zdát Felixi. Jediný koho budu kdy píchat budou holky"

Felix

„Nech si zdát Felixi. Jediný koho budu kdy píchat budou holky" odsekl mi. „Nemusíš na mě být hnusný. Jen jsem se zeptal" sklopil jsem pohled. Možná jsem si tuhle otázku měl ušetřit, ale potřeboval jsem si to v hlavě urovnat.

***

Když jsem ve studiu trénoval už poslední skupinku dětí, rozeznělo se moje vyzvánění. Únavně jsem sotva popadal dech, jako bych běhal maraton. Když mé oči sklouzly po obrazovce, abych zjistil, kdo mě otravuje, mé srdce vynechalo úder. Jimin. Třásly se mi ruce a tak mi chvíli trvalo, než jsem stiskl tlačítko, načež jsem si dal telefon k uchu. „Ahoj" ozvalo se z druhé strany. Usmíval se. Vycítil jsem to podle tónu, kterým mě pozdravil.

„Ahoj" šeptl jsem. „Neruším tě.. ? Co teď děláš" zeptal se zaraženým tónem. „Ne, jen jsem ve studiu. Pracuju, ale už budu mít padla. Děje se něco?"

„Ano víš.. chtěl jsem se zeptat, jestli bys se mnou a s ostatními nezašel na panáka do klubu. Vím, že to není místo, který každý den navštěvuješ, ale slavíme ukončení "turné". Tento rok už vystupovat nebudeme, takže.. jsme to chtěli zapít. Šel bys s námi?" poznal jsem, že mu na tom záleželo, soudě toho, jak o tom mluvil.

„Dobře" sám jsem se překvapil nad svou odpovědí, ale pravda byla, že jsem ho chtěl vidět. Chtěl jsem si s ním promluvit. Chtěl jsem být v jeho přítomnosti. „J-já.. dobře, děkuji. Budu se na tebe těšit" slyšel jsem jak se do telefonu usmál. Taky jsem se usmál. „Takže.. v osm v Hills. Víš kde to je, že?"„Ano" přikývl jsem. Jak bych nemohl? Tam jsem Jimina poprvé potkal.

Potkávali jsme se pak i venku náhodami a pak se spřátelili.. on mi pak ukázal tanec a učil mě. A pak jsme spolu byli. „Tak zatím ahoj" rozloučil jsem se s ním a nečekal na odpověď.

„Děcka dneska to balíme! Byly jste dobří, ale ještě na tom zapracujeme" stoupl jsem si před nimi a lehce se uklonil, načež oni i mně. „Sejdeme se příští čtvrtek, hezký zbytek dne" pustil jsem je a sám jsem se šel převléct. Jakmile jsem došel domů jsem si povzdechl. Byl jsem unavený, ale rozhodně jsem chtěl jít. Pak jsem si něco neuvědomil. Co mám dělat s Hyunjinem?

Došel jsem nahoru a zaklepal na jeho pokoj, nic se ale neozvalo. Prohledal jsem celý byt, ale nic. Začal jsem panikařit a když už jsem chtěl volat policii ( i když jsem nevěděl co bych jim řekl ), tak se v tu chvíli ozvaly dveře. Měl jsem strach, ale spíš jsem zuřil. „Můžeš mi sakra říct kde jsi byl? Málem jsem dostal infarkt!" vyjel jsem po něm. Ruce měl zastrčené v kapse a ani se na mě nepodíval.

Prošel kolem mě, jako bych tam vůbec nebyl a šel do pokoje. Vařila se ve mně krev. Došel jsem za ním a měl jsem chuť začít po něm řvát, ale jeho odpověď mě zastavila. „Byl jsem venku. To nemůžu chodit ani ven? Mám tu být celý den zavřený jako nějaký pes? Tak promiň, že nesplňuju tvoje očekávání" sežehl mě přísným pohledem. „Fajn. Jen jsem ti chtěl říct, že jdu ven a budeš tu sám" odfrkl jsem si. „A kam jdeš?"

„To nejí tvoje věc" prskl jsem. Když jsem se už otáčel, přirazil mě ke zdi a ruce zakotvil na obou stranách mého těla, abych nemohl utéct. „Ptal jsem se kam jdeš" zopakoval klidně. „A já ti řekl, že ti po tom do prdele nic není" strčil jsem do něj. Byl ovšem silnější a vyšší, takže to s ním ani nehlo. Chvíli tam takhle stál, pak ale přirazil vší silou své tělo na to mé, načež jsem ucítil jak mi rukou sjel na tvář u které zastavil.

Cítil jsem, že mi mé srdce za chvíli vyskočí z hrudi. Nahnul se nad mé ucho a já už panikařil. Moc dobře věděl co mi dělá. „Ptal jsem se kam jdeš" zašeptal hlubokým hlasem do mého ucha, načež se mi naježily všechny chlupy na těle. Chtěl jsem mu už i odpovědět, ale mé tělo nebylo schopno ze sebe vydat ani hlásku.

„Pořád mi nechceš říct, kam jdeš?" sjel rukou z mé tváře na můj krk a prstem mi přejížděl po hrudi. Nekoukal jsem se na něj, ale věděl jsem, že mě sleduje. Čekal mojí reakci. Povzdychl jsem a zaklonil hlavu. V tu chvíli jsem se napojil na jeho oční kontakt. Přesně to, co jsem nechtěl.

Stál jsem jako opařený, neboť mě měl pořád v moci. Bylo to skličující. Sranda skončila, když mi pohledem sjel na rty. Srdce se mi rozbušilo minimálně šestkrát více, musel jsem už zakročit. „J-jdu na jednu párty, na kterou mě pozvali" vydal jsem ze sebe trhaně. „Kdo tě pozval" sledoval mě. Už se na mě takhle nedívej!

„J-jimin" zašeptal jsem. Cítil jsem, jak se celý napnul. „Půjdu taky" odstoupil ode mě a pořád mě sledoval. „Já.. ah tak dobře. Slib mi ale, že neuděláš žádnou hloupost" s prosíkem v očích jsem se na něj podíval. „Slibuji"