Černý Anděl | Hyunlix

Sen

Felix

Jeho tělo se třáslo vzlyky a já ho neměl v plánu pustit ani na sekundu. Věděl jsem, že tohle potřebuje. Věděl jsem, že potřebuje mě.

„Hyun.. nikdo není dokonalý a chybami se člověk učí.. i andělé nejsou dokonalý. Ať jsi udělal cokoliv, uvědomuješ si svou chybu a to je sakra dobrá věc. Uvědomuješ si to a to je hlavní.. navíc nikdo z nás není svatý. A kdybych měl začít mluvit, obhájil bych tě, neboť od té doby co tě znám, jsi lepší jako jsi býval. I když bych tě nejraději někdy zavřel do skříně za některé tvé činy, znáš soucit. Znáš pravidla slušného chování, což na začátku byl u tebe bod mrazu. Dokonce jsi se začal i usmívat a sakra.. že máš dokonalý úsměv. Tím chci říct, že jsi se polepšil. Vím to, protože s tebou žiji. Tak prosím nelámej nad sebou hůl. Tvůj otec určitě vidí tvůj progres a i to jaký jsi. Musíš ale nejprve odpustit sám sobě a nebýt na sebe tak krutý.. dobře?" chytil jsem jeho obličej do rukou a utřel mu pár neposedných slz, které se mu vydraly z očí. „Co bych bez tebe dělal?" pousmál se. Usmívej se na mě takhle už navždy prosím.

„Shnil bys" zazubil jsem se na něj a věnoval mu úsměv. Mrknutím oka přitiskl své rty na ty mé a já spokojeně zamručel. Tohle mi chybělo. Povalil mě pod sebe a hned přitiskl své tělo na to mé. Cítil jsem jeho ruce, které mi klouzaly od krku ke hrudi až na břišní svaly.

„Teď jsi můj Lixi" věnoval mi chtivý pohled. Ano jsem, vždycky jsem byl.

***

„Panebože" vylétl jsem do sedu. Byl to jenom sen Felixi.. uklidni se. Byl ale tak živý.. „Felixi!?" nestačil jsem se ani vzpamatovat a zase stál přede mnou. Tentokrát mě nesvlékal pohledem, jeho oči byli plné strachu. „J-jsem v pořádku.. jen špatný sen" dal jsem si hlavu do dlaní.

„Felixi.. víš, že mi můžeš říct cokoliv" posadil se vedle mě. Možná čekal, že něco řeknu. Cokoliv. Ale já jsem ze sebe nemohl dostat ani hlásku. Mé tělo hořelo, vyžadovalo pozornost. Jeho pozornost.

Nikdy jsem si nepřipadal ztraceněji a to jsem byl ve svém těle. „Je ti dobře?" zopakoval. Jeho hlas byl jemný a příjemný. Rozléval pocit bezpečí po celém mém těle. Proč tomu tak ale bylo? Proč já?

Hyunjin

Nepatrně přikývl na souhlas. Srdce mi v hrudi bušilo jako o závod, měl jsem strach, že se mu nedej bože něco stalo.

„Byla to jen.. noční můra" zašeptal. Povzdychl jsem si. Alespoň, že tak. „Nemám ti donést něco k jídlu nebo k pití?" chytl jsem ho jemně za rameno. Svůj pohled zabodl do mých očí. „Proč by jsi to dělal? Nemáš na to služebnictvo?" odsekl nečekaně. Překvapila mě jeho reakce. Vypadal jako malé rozzlobené dítě.

„Chci aby bylo vše perfektní. A navíc.. jenom já vím co rád jíš a piješ" dodal jsem. Mlčel, koukal na své ruce a přitom si mnul prsty. Vypadal přitom dost nevyrovnaně. Prsty jsem mu přejel po křídlech až ke krku, kde jsem zastavil u ucha, po kterém jsem mu přejel.

Na zemi jsem mu to dělával, když byl nervózní nebo ve stresu a zabíralo to. Pokaždé stačilo lehce přejet po jeho uchu a lehce mu stisknout ušní lalůček, byl pak zase klidný.

„Co to provádíš!?" odhodil vyplašeně mou ruku. Byl jsem snad zmatenější než výraz, kterým se na mě momentálně díval. „Chtěl jsem.. už to asi nemá žádný smysl" sklopil jsem pohled na své ruce. Copak se mu to už nelíbí? Dokáže smrt změnit v člověku i jeho některé zvyky?

„Hyunjine?" ozval se tentokrát svým hlubším hlasem. Strnul jsem. On mě oslovil jménem.. ne výsostí. I když jsem se mu již představil, do dnes mě neoslovil jménem. „Ano" spojil jsem náš pohled. „Já nevím proč to dělám, ale nemůžu si pomoct" vydal ze sebe přidušeně. Zmatení v mém výrazu si musel bezpochyby všimnout i v té tmě. „Promiň" znovu zašeptal. „Za co se mi teď omlouváš" dal jsem mu opět ruku na rameno.

„Za tohle" zašeptal.

Hned v ten okamžik se ke mě přiblížil a
naléhavě mě políbil.