Černý Anděl | Hyunlix

Král nebes

Felix

Ráno jsem vstal jako vždycky. Vyčistil jsem si zuby, dal si lehkou sprchu a převlékl jsem se do pracovního oděvu, který se skládal z černých tepláků a šedého tílka. Hodil jsem ještě na sebe bundu, aby to nevypadalo blbě.

Hyunjin už tu dávno nebyl. Od házel tak před hodinou, to jsem naposledy slyšel rámus v kuchyni z čehož jsem usoudil, že něco zase chystal. Sešel jsem schody a vydal se k lince s tím, že si udělám snídani. Nebylo ale třeba. Na lince ležel salát a pomerančový džus. Vedle jídla byl lístek, na kterém stálo jen tohle: „Dobré ráno & dobrou chuť."

Povzdychl jsem si, neboť mi koutky cukly do lehkého úsměvu. Nezapomněl. Skoro každé ráno jsem se budil s tím, že snídaně byla už hotová. Píchlo mě lehce v hrudi, když jsem se nad ním zamyslel. Snažil se se mnou doopravdy komunikovat, ale já ho po každé odehnal. Měl jsem k tomu pádný důvod. Ale i tak..

Dělal mi snídaně. Zametal a vytíral. Utíral prach a umýval nádobí. Zapínal pračku a pak i sušičku. To co jsem dělal předtím já, dělal Hyunjin aniž bych se o to nějak prosil. Zamrzela mě celá situace kolem nás, ale nenechal jsem se tím rozhodit. Jsi silný Felixi. Drž city na uzdě a slibuji, že už nikdy nebudeš zklamaný.

Nasoukal jsem to všechno do sebe a zapil to džusem. Zase jsem si povzdechl. Pomůžu mu to alespoň umýt, aby to nemusel dělat až přijde z práce. Vždycky vypadá hrozně sedřený. Co ti je vůbec do toho?

Umyl jsem si po sobě misku, sklenku i příbory. Potom jsem se už vydal do studia, kde na mě čekaly již nedočkavé děti.

Usmál jsem se.

***

Hyunjin

Už jsem měl po směně, zůstal jsem v kavárně jako poslední. Opět. Prací jsem si utřizoval i myšlenky a všechny obavy. Už jsem se nějak smířil s tím, že jsem u Lixe v nějakém tom ohledu skončil. Ale nevzdával jsem to. A ani nevzdám.

Dal jsem židle nahoru a skočil se převléct. Přitom jsem zaslechl, jak do střechy nade mnou začali padat kapičky. Jen jsem nad tím protočil očima. Zase prší. Obul jsem se a přes hlavu jsem hodil kapuci. Když jsem otevřel dveře málem jsem se přerazil. Vítr byl venku tak silný, že jsem málem spadl do kaluže. Stěží jsem zavřel hlavní vchod do kavárny a zamkl jej. Co to tam ti idioti nahoře zase provádí.

Super. Sklonil jsem se, aby mi nepršelo do očí a utíkal do našeho bytu. V tu ránu jsem uviděl blesk. Pak druhý. Pak třetí. Něco tady nebylo v pořádku. Běžel jsem do panelového domu a vydal se po schodech. Měl jsem zvláštní tíživý pocit na hrudi. Bál jsem se, že Lix je někde v té pohromě tam venku.

Neodpustil bych si to, kdyby se mu něco stalo. Zaplul jsem do bytu a hodil kapuci dolů. „Felixi!" zakřičel jsem po bytě. „Felixi slyšíš mě?" zařval jsem znovu a vyzul se. Napětí ve mně stoupalo. Když jsem chtěl zakřičet po třetí, objevila se jeho blonďatá hlava.

Byl v pyžamu a rukama si mnul očka. „Proč tak řveš" zívl. Úlevně jsem si vydechl. Najednou se ozvala rána ze skříně v šatně. Věděl jsem to. „Lixi něco se děje. Není to dobrý.." vysvětlil jsem mu. Zíral na mě chladně tak jako vždycky, ale byl jsem rád, že mě alespoň poslouchal. „Jo je bouřka. To je tady normální, víš" dodal sarkasticky.

„Ty to nechápeš.. taková bouřka není jenom tak. Dneska mělo být slunečno. Myslím, že se nahoře něco děje a-" zastavila mě ohlušující rána z šatny. Felix zakvílel a klekl si k zemi, načež si obličej schoval do rukou. Postavil jsem se před něj, abych zjistil, co se tady děje. To co jsem později uviděl mě zarazilo.

Má křídla.. oživla.

Felix

Sundal jsem ruce z obličeje, když bylo delší dobu ticho. Polkl jsem nad jevem, který se děl přede mnou. Hyunjin měl sundané tričko a za ním se k němu přibližovala.. jeho křídla? Měl jsem obrovský strach. Netušil jsem co se děje. Uvnitř mě jsem měl zvláštní pocit.

Když jeho křídla doputovala až k jeho zádům, přikryl jsem si oči rukama, neboť se zjevilo oslepující zářivé světlo. Nechápal jsem absolutně nic. „Panebože" uslyšel jsem jen. Znovu jsem hodil pohled na místo, kde stál před chvílí Hyunjin, načež jsem se trhaně nadechl. Nohama už nestál na zemi, ale létal. Poletoval na místě a usmíval se u toho, jako snad ještě nikdy.

„Má křídla jsou zpět!" vyjekl radostně a dopadl nohama na zem. Nevěděl jsem co mu na to mám říct. Fajn. A co teď? Budeš tady s křídly poletovat po městě? Šokem jsem se natlačil na stěnu, když se samy od sebe otevřely balkonové dveře.

„Ahoj synu" zaslechl jsem hluboký hlas. Vytřeštil jsem oči. Už mi bylo všechno jasné. Věděl jsem, co se tady právě odehrává a i to, kdo přede mnou stál.

Hyunjin

„Otče" vydechl jsem překvapeně. Lhal bych, kdybych řekl, že ho nevidím rád. „Jsem na tebe pyšný, víš to" usmál se zlehka. Překvapeně jsem ho sledoval. Nepamatuji si ani naposled, kdy se usmál. Nějak jsem nedokázal udržet překvapený výraz dlouho a vřele jsem se usmál, načež jsem k němu doletěl a nechal se od něj objat.

„Věděl jsem, že ti přesně tohle prospěje" zašeptal mi do ramena, načež mě pustil. „Ty musíš být Felix" otočil se na blonďáčka, který stál u stěny a nehýbal se. Překvapil jsem se, když se lehce uklonil.

„Musím ti poděkovat. Bez tebe by se takhle rychle nepoučil ze všeho, co předtím dělal. Řekni co chceš za tvou ochotu vůči mému synovi? Splním ti každé tvé přání. Pomysli na něco a je to tvé" sehl se k Felixovi a podal mu ruku, kterou si potřásli.

Nervózně jsem to sledoval. Lix vypadal zamyšleně. „Berete ho zpět?" zašeptal a kývl hlavou ke mně. „Ano, už je čas" přikývl mu na to otec. „Chci jen asi.. víc deště. Jo. Chci déšť" prohlásil Felix. Překvapilo mě to. Právě on déšť nesnášel.

„A ještě něco jiného?" optal se ho Seungmin, který se vynořil z balkonu. Usmál jsem se. Stáli tam všichni.

„Nemůžete nám dát pět minut?" zašeptal se sklopeným pohledem. Píchlo mě u srdce.

„Máte je mít"