Čarodějovy zápisy

Zápis čtyřicátý

Zase vás zdravím.

Quentinovi už skončil semestr, má právě druhý týden zkouškového, ale teprve dneska mu došlo, že vám sem zapomněl hodit poslední text z literárního psaní, takže se tímto omlouvá a doufá, že ho za to nestřelíte. (A pokud ano, tak prosím třeba do chodidla, ne že mi to napálíte přímo do hlavy.)

Tady máte radši kočičátko jako omluvu.

Posledním zadáním byla pointa. Ale aby to bylo zajímavější, tak jsme měli navázat na začátek povídky Emisar od Raye Bradburyho.

Upřímně, nikomu z nás se do toho nechtělo, protože navazování na text není úplně... nejpříjemnější. Ale nakonec jsme to zvládli! Abyste si to pořádně vychutnali, hodím vám sem jak začátek a moji verzi pokračování, tak i originální konec – protože netuším, kolik z vás tu povídku četlo.

Mimochodem, nejvtipnější je, že můj text se nejvíc ze všech ostatních podobal původnímu konci. A to jsem tu povídku nikdy nečetl. Je teda pravda, že jsem to měl v plánu, abych věděl, jakýmu konci se vyhnout, ale pak jsem nad tím mávnul rukou, že je můj konec tak divnej, že takhle to určitě v originále nedopadlo. Haha. No, nevadí.

Užijte si čtení. To, z čeho jsme měli vycházet, a původní konec máte kurzívou, abyste se v tom neztratili.

×××

MARTIN VĚDĚL, ŽE UŽ JE ZASE PODZIM, protože Pes s sebou nosil domů vítr a mrazíky a vůni jablek, která měkla pod stromy. V černých spirálách chlupů přinášel Pes zlaté plátky aster, čepičky žaludů, veverčí chloupky, peří červenek, které už odletěly, piliny čerstvě nařezaného dříví a sežehnuté listí, spadané s rudě planoucích javorů. Pes vyskakoval. Pršky jemňoučkých kapradin, ostružinových úponků a ostré trávy zavířily po posteli, odkud volal Martin. Nebylo pochyb, nebylo už vůbec pochyb, tohle neuvěřitelné zvíře je Říjen!

„Ke mně, starouši, pojď sem!"

A Pes se uvelebil, aby zahřál Martinovo tělo plápolavým žárem nebo klidným teplem roční doby, aby naplnil pokoj lehkými nebo těžkými, mokrými nebo suchými vůněmi cest do daleka. Na jaře voněl šeříkem, kosatci, pokosenou trávou, v létě měl zmrzlinu na vousech, čpěl dýmem z pochodní, z barevných raket a ohňostrojů a přibíhal upečený sluncem. Ale na podzim? Na podzim to bylo něco jiného.

„Pse, jaké je to venku?"

A Pes ležel a vyprávěl jako vždycky, Martin ležel a uvědomoval si, že podzim je jako za starých časů, než ho nemoc v posteli vyprahla do běla. Tady byl jeho most do světa, jeho poslíček, rychlá a pohyblivá součást jeho samého, kterou zavýskáním vysílal, aby běžela a vrátila se, aby obíhala a větřila, sbírala a donášela čas a tkáň světa z města, z krajiny, od potoka, od řeky, od jezera, dole ze sklepa i shora z půdy, z komory nebo z kůlny na uhlí. Stokrát za den byl obdarován slunečnicovými semínky, pískem ze zahradní pěšinky, kvítky kaštanů nebo pronikavou vůní tykví. Pes pelášil zamlženými obrysy vesmíru a všechno nasával do svého kožichu. Stačilo nastavit ruku a bylo to tady...