Čarodějovy zápisy

☆ Zápis šestý

Znáte ten pocit, kdy máte čas, chcete psát a múza nikde? Jo, tak přesně to je moje momentální situace. Další kapitola Hledání je rozepsaná, dokonce mám rozepsanou i povídku do Volání Múz od Ant, ale tak holt moje múza si asi udělala prázdniny. Uprostřed psaní. Proto jsem se rozhodl vypotit ze sebe poslední zbytky chuti psát a podělit se s vámi o další zážitek, který je ale již několik let starý. (Teď se všichni dejte na útěk.)

Já jsem původně ani neplánoval o tomhle psát, ale nedávno jsem si vzpomněl, že jsem pod příběh Mimo civilizaci od dasarya (doporučuju, pokud si chcete přečíst o útrapách mladejch kluků v lese. A tohle vůbec není reklama. Vůbec.) napsal komentář, že mi kluci připomínají mně samotného, když jsem na „dva dny" zdrhnul rodičům z chaty a utekl do lesa. A pokud si říkáte, že můj zážitek bude určitě o tomhle útěku, tak získáváte... imaginární čokoládu! Protože přesně tak to je. Zážitek mého čtrnáctiletého já vyprávěný očima mého současného já.

Takže nějak začít... Představte si malýho (nebo teda ne až tak malýho) Quentina, co bez brejlí vrážel do sloupů na ulici. (To se mi fakt stalo! Ale to je zase jiný příběh...) No, teď toho Quentina hoďte doprostřed obýváku v polorozpadlý chalupě, kde straší kuna, na zahradě pobíhá bobr a myši v koši jsou na denním pořádku. Přidejte dva naštvaný rodiče stojící před ním. (Samozřejmě mají ruce založené na prsou, protože jinak nasraný lidi nestojí. Nikdy.) Máte? Výborně, tak přesně takhle to začalo.

Už ani nevím, co přesně jsem udělal, ale myslím, že se to nějak týkalo mytí nádobí. Táta se naštvaně jenom tvářil, ale nakonec to dopadlo tak, že mu to bylo jedno, takže si odešel číst do ložnice a nechal mě tam s matkou. Úplně samotnýho. No, moje matinka je stvoření pekelné, tudíž nebudu popisovat, co řekla, stačí jen vědět, že mě to strašně naštvalo. Takže když odešla do kuchyně, kam se vydala pro rákosku, nenapadlo mě nic lepšího než vyběhnout ven z chalupy, přeskočit potok, co máme vedle zahrady, přeběhnout asi dvě pole a běžet do lesa.

Pro pokračování příběhu je důležité vědět, že bylo půl sedmé večer a já měl na sobě jen kraťasy, tričko a mikinu kolem pasu. A byl konec července. A neměl jsem u sebe mobil. Takže jsem se ocitl v lese, ale tou dobou bylo ještě celkem světlo. Já tak nějak nepřemýšlel nad tím, co budu dělat, kdy se vrátím a taky třeba co budu jíst. Pro mě bylo hlavní, že jsem byl pryč.

Nebyl jsem tou dobou nějakej strašpytel, bavilo mě koukat na horory, smál jsem se blbejm hrdinkám, co se ptaly „Je tu někdo?", když zaslechly šramot z kuchyně, miloval jsem Halloween a představy nějakejch psycho týpků, co pobíhaj po světě a vražděj nevinný lidi, mě dokázaly nadchnout víc než novej mobil. Proto jsem si říkal, že to bude sranda, že přece zvládnu pár dní v lese úplně sám. Jo, možná by to šlo. Jenže zde bylo několik problémů – jídlo, pití, zima, tma a zvířata v lese.

Začneme tím prvním. Vím, že moje poslední pořádný jídlo toho dne byl oběd ve dvanáct, tudíž před skoro sedmi hodinama, takže mi můj žaludek dával dost jasně najevo, že jestli ho nenaplním, sežere mě. Naštěstí jsem měl tolik rozumu, že jsem se vydal na lov borůvek. Jo, byl to opravdu lov, protože se pak začínalo stmívat, ještě hrozilo, že bude pršet, takže tma jak v ranci, a ty borůvky vůbec nebyly vidět. Naštěstí jsem našel i pár malin, na jednom místě na mě vybafly i ostružiny. Ale těch pár plodů, co jsem sesbíral, mi nemohlo pomoct od hladu. Bohužel, nic jinýho nebylo. Co se týkalo vody, s tou jsem začal mít problém až později, protože žízeň je u mě skoro neznámej stav. (Fakt skoro nepotřebuju pít, sice si tím asi ničím ledviny, ale žízeň prostě nemám.)

Další překážkou byla zima. Jo, měl jsem mikinu. Ale ta byla slabá a já jsem tou dobou vypadal, jak když mě zlomí i slabej poryv větru. Takže jsem klepal kosu, což mi výlet v lese moc nezpříjemnilo. Když jsem teda našel nějaký to jídlo, začaly mě strašně bolet nohy. Místní lesy jsem celkem znal, nebo jsem se aspoň orientoval, kudy je to k nám do vesnice a kudy zase do jiný. Proto jsem se jako správnej hrdina vydal směrem od lidí, samozřejmě. Odhadem můžu říct, že mohlo bejt tak... deset, možná půl desátý, když jsem už fakt sám odmítal jít dál. Sednul jsem si pod nějakej strom a začal dojídat borůvky, co jsem měl po kapsách.