Čarodějovy zápisy

Zápis čtyřicátý druhý

Zdravím!
Vím, že máte slíbený zápisy z praxí, na kterých trčím už druhý semestr, nebojte se, dočkáte se. Snažím se je nějak zkompletovat a dává mi to docela zabrat. Ale dělám na tom. ;)
Jak se vám vlastně teď na počátku jara daří?

Dneska vás jdu maličko uplatit. Vím, že se tady od toho „velkého odhalení" nic neobjevilo, a tak to musím napravit. A zase to tu zpestřím něčím ze školy. I tenhle semestr mám zapsaný předmět kreativní psaní, jenže aby to byla větší sranda, tak ho mám v angličtině (za což může i to, že si nesmím dvakrát zapsat to kreativní psaní v češtině, ale... to je vedlejší!).

Každej týden máme jiný zadání. Zadání, který nám zabralo skoro polovinu semestru, znělo "write one-minute story". Nejdřív jsme museli napsat osnovu s krátkou charakteristikou postav, potom jsme se vrhli na první část, pak na druhou, pak na třetí, potom jsme měli poslat celou povídku najednou a nakonec jsme ji měli pro velký úspěch nahrát, abychom se přesvědčili, že je to opravdu "one-minute" povídka.

No... jestli mě čtete už nějakou dobu (a vlastně i pokud ne), tak asi tušíte, že já a nějakej krátkej text moc... nejdeme dohromady, ehm. Takže... to byl boj. Kterej byl nakonec prohranej. Čtení tý povídky mi trvalo přes jedenáct minut. Což je pořád lepší jak dvacet, protože jsou v tom dvě jedničky. ;)

Naštěstí to vyučující přešli bez nějakýho špatnýho komentáře, což je moc fajn. A protože povídka už je hotová a asi nemám nic, co by se dalo změnit, tak se s vámi o ni podělím. Upozorňuju, že moje psaní v angličtině má jistý mezery, tak s tím počítejte. Ale i tak mě to bavilo.
Není to nějak extra dlouhý, má to asi 1300 slov, ale opravdu to nesplňuje kritéria "one-minute story". :D Příště se můžete těšit na básničku, hah. (Ne, kecám, o tu pochybuju, že se podělím, je nevalné úrovně.)

Pokud někomu vadí, že je to anglicky, tak se vážně omlouvám. Mám v plánu to přepsat do češtiny, trochu to upravit, prodloužit... No, asi si s tím ještě vyhraju, i když v angličtině mi to krásně spolupracuje s tím názvem.
Každopádně si případně užijte čtení.

♠♠♠

Just Take a Shot

They were back. Will hated this place, the smell, the darkness, the cold, where his fingers almost fell off. He hated what happened here six years ago, and he also hated everyone who was here right now. This abandoned tavern in the middle of nowhere brought all the memories back. Screw this place and screw all of them.

"It's so ugly here," whispered Chelsey, but with her annoying and loud voice so that everybody could hear her.

"Not as ugly as Will's mom." Daniel was an idiot, everyone knew that, but he was able to convince you about it in his own way every day.

"Shut up," mumbled Will.

"Yeah, she said that when I tried to-"

"Everybody stop. We aren't here to act like children. At least try to look like adults, please."

Will hated Roy with every cell of his body, but at that moment, he had to confirm that Roy was right. Even though he was an asshole. And a total jerk who slept with his girlfriend. When he thought about it, he clenched his fists. No, he had to focus on his mission and why he was here. He had to make this all come to an end. Definitely.

"Great. I appreciate the silence. I wanted you to come here because I think this is a very memorable place for us," he looked at Will, everybody looked at Will, "so that's why I've chosen it instead of a bar in the town. We will celebrate here our special anniversary."