Zápis prvý: Je to tu zase. Sedím v nejrozpálenější místnosti našeho třípokojáku, popíjím zteplalý pivo a přemýšlím nad nesmrtelností chrousta. Proč vlastně nesmrtelnost chrousta? Proč ne třeba nesmrtelnost veder? To by sedělo víc.
Čaroděj končí, do...
Jak se vám daří? Nezcvokli jste ještě? Kolik z vás bylo už dneska ve škole?
Já žiju poměrně dobře, i když můžu říct, že se rozhodně nenudím. A když už se nudit začnu, kocour mě spolehlivě zabaví.
¡Ay! Esta imagen no sigue nuestras pautas de contenido. Para continuar la publicación, intente quitarla o subir otra.
Kuk.
No, proč jsme se tu dneska sešli, ehm. Mám tu další povídku. A než utečete, tak ne, tentokrát to není nic do sbírky, ani tam nikdo neumře (ups, pardon za spoiler), takže se nemusíte bát.
Přemýšlím, jak tenhle výtvor popsat. Původně se mělo jednat o epilog jednoho příběhu (někteří možná poznáte, o jaký příběh jde), ale nakonec jsem se rozhodl, že to tak neudělám. Pro ten výtvor by se tenhle nehodil, chce to jiný. Navíc by bylo divný mít epilog už teď, když to ani není dopsaný. A jestli tohle čte někdo z naší Discordové party, tak ano, tohle je TA povídka, kvůli které jsem dneska ráno potřeboval kafe.
Číst to vážně nemusíte, pro některé to možná bude lepší, protože by je to mohlo pobouřit. ¯\_(ツ)_/¯ (miluju tohohle smajlíka) Záleží na vás, ale já nikoho do ničeho rozhodně nenutím. Je to tu proto, že jsem s tím vážně spokojenej a mám pocit, že se mi konečně povedlo sepsat něco, kde se nemluví a je to plný nejistoty, ale i emocí, se kterými běžně dost bojuju. Někdo v tom možná uvidí něco, co v tom má být vidět, někdo v tom neuvidí nic než snůšku keců. Uvidíte.
To je asi všechno, teď vás nechám číst. Pokud to někdo přeskočíte, nebudu vám to mít za zlý, fakt ne. :)
Užijte si četbu a zároveň i zbytek dne!
☆ ☆ ☆ ☆ ☆ ☆
Jindřich nemohl uvěřit tomu, co viděl. Ta zpráva v něm zanechala tolik emocí, až se zachvěl. Snažil se zkrotit svůj mozek, který mu už podsouval spoustu velice příjemných a nádherných představ, protože věděl, že ani jedna nebude naplněna. V břiše se mu hýbalo klubko hadů a nervozita sevřela jeho ubohé tělo. Kousl se do rtu a odložil telefon, aby se mohl alespoň trochu uklidnit.
Je to jen pozvání ven. Navíc už čtvrtý. Nic divnýho. Nic nečekanýho. Prostě se projdete a pokecáte, to je všechno. Takže zklidni hormon. Jenže jeho fantazie byla velice bujná a v těchto chvílích nezkrotná. Hlavním problémem ale bylo, že byl spíš nervózní a vyděšený, než aby se radoval a tancoval na duhových obláčcích. Chtěl ten pocit cítit, být šťastný, že by se mohlo něco stát, ale nedokázal to. S povzdechem složil hlavu do dlaní a napočítal do deseti.
Tři dny. Měl tři dny na to se psychicky připravit na vycházku s jedním člověkem, kterého rozhodně neviděl poprvé. Společný klub deskovkářů, kam oba chodili, náhodné setkání na maturitním plese, kde spolu popíjeli pivo a smáli se chudákům maturantům - to vše se mu v tu chvíli míhalo myšlenkami. Chtěl je zahnat, nepřipadal si moc příjemně, ale nedokázal to. Z každého koutku mysli vyskakovaly další obrazy a vzpomínky na chvíle, kdy byli poprvé venku a mrzli u lomu. Bože, vzpamatuj se. Seš jak nějakej malej puberťák.
