Čarodějovy zápisy

Zápis osmnáctý

Přináším sem další jednodílovku. Ano, zanedbávám Hledání, ale bohužel se teď děje spousta špatných věcí a já se nezvládám na něco tak složitého soustředit, a proto ze mě lezou samé jednodílné povídky. A k tomu všemu ne příliš pozitivně laděné.
Tahle měla patřit do sbírky, avšak rozmyslel jsem si to, je pro mne jistým způsobem až příliš osobní na to, aby ji někdo měl doma a třímal ji ve svých rukách.
Vaše názory samozřejmě ocením, jen mi promiňte, že možná neodpovím hned.
A důvod, proč je povídka zde? Protože samostatně se mi zkrátka nechtělo ji mít. Už takhle mám na profilu čtyři jednodílovky, proto mě napadlo zařadit ji zase sem. Kdo nechce číst, nemusí, přeskočit se to dá vždycky. Ty, co se do čtení pustí, bych poprosil o upřímný názor. Nestyďte se mi klidně něco vytknout, však o tom kritika je. A pozor, má to přes čtyři tisíce slov, tak se nelekněte.

No... Tak asi čtení zdar.

◇◇◇

JAKO V KLECI

Sklenice mu prolétla těsně vedle hlavy a roztříštila se o zeď. Vzápětí ho jen o centimetr minul hrnek. Zakryl si hlavu rukama a skrčil se. Letící lžíce ho trefila do předloktí, takže tiše sykl, ale jinak se snažil být potichu. Hlavní bylo ho ještě více nenaštvat. I když pochyboval, že by mohl být víc rozzuřený.

„Ty nevděčnej hajzle! Co si o sobě jako myslíš?! Snad si nečekal, že ti tohle budu trpět!"

Ne, to jsem opravdu nečekal. Ale taky jsem netušil, že desetiminutový sezení na gauči bude takovej problém, pomyslel si hořce a sám pro sebe se ušklíbl. Když už byl minutu klid a nic kolem něj nelétalo, přestal si rukama krýt hlavu a obličej. Příšerně se lekl, protože nad sebou spatřil brunátného otce, jak svírá další skleničku. Hlasitě polkl, ještě více se přikrčil a málem mu z úst uniklo tiché zakňučení. Bál se, šíleně moc se bál, připadal si oproti němu tak maličký, bezbranný a slabý. Cítil, jak se mu stahuje hrdlo, jak se slzy tlačí do očí, jak mu vyschlo v krku. Otec se nad ním hrozivě tyčil, ve své plné výšce, z očí mu šlehaly blesky a sklo v jeho levé ruce se na slunci lesklo. Sklonil se k němu, surově ho uchopil za bradu a sundal mu brýle. Opatrně, lehce, snad by to někdo mohl brát jako projev otcovské lásky, kdyby je spatřil v tento moment. To by ten dotyčný ale nesměl vidět děs odrážející se v chlapcových očích, agresi, jež ovládala jeho otce, a slzy pomalu skapávající na podlahu.

Strachy ani nedýchal, netušil, co bude dál. Omlátí mi ji o hlavu? napadlo ho. Při té představě mu přeběhl mráz po zádech a skoro se rozvzlykal. Hlavní ale bylo zůstat potichu. Jakýkoliv hlasitý zvuk by ho mohl vytočit ještě víc.

Chlapec škytl. Z pravé strany přiletěla facka. Chytil se za tvář a tiše vzlykl. Druhá ho trefila do spánku. Kousl se do rtu a měl co dělat, aby byl potichu. To bylo důležité. Ticho. Ticho léčí. Ticho zachraňuje životy.

„Jsi jen špína, co se tady nemá co válet na prdeli. Koukej se zvednout, ty línej kreténe, a uklidit to tady. A pak táhni do pokoje, nechci se na ten tvůj hnusnej ksicht dívat." Pomalu přikývl a popotáhl. Otec ho popadl za vlasy a vytáhl ho do stoje, takže zkřivil tvář, tak moc to bolelo.

„Rozuměl jsi mi?!" Kývl. Rychle, úsečně, vyděšeně.

„Tak příště odpovídej pořádně, když ti něco říkám!" Tentokrát ji nečekal, přišla znenadání. Trefila ho přímo, dlaň se mu celá připlácla na obličej. Skončil na všech čtyřech, v rukou zabodané střepy. Zhluboka se nadechl, aby nevykřikl bolestí. Stín nad ním zmizel, těžké kroky se rozléhaly místností, ale naštěstí se vzdalovaly. Rozhlédl se, nenápadně, aby ho nemohl obvinit, že se chová jako srab, a poté se opatrně posadil. Prohlédl si ruce a tiše zaklel. Přes slzy a bez brýlí toho moc neviděl, ale dva rudé potůčky se nedaly přehlédnout – i když vypadaly jako rozmazané šmouhy.