Temné síly (2017)

5. kapitola

Moje kutálení se zastavilo až na samém konci strmého kopce, který zase tak velký nebyl, jako spíše strmý. Natáhla jsem se do měkké hlíny jak dlouhá, tak široká a všimla si, že mé odhalené paže jsou celé od krve. Nedokázala jsem to však pořádně vnímat. Hlava se mi točila, obraz přede mnou se spíše častěji rozmazával než aby se měl zaostřovat, bušily do mě kapky, které stékaly z hustého listoví stromů. Byla jsem v šoku neschopná se postavit ani vydat hlásku. Ten blesk... Ten blesk do mě udeřil. Tím jsem si byla už zcela jistá. Udeřil do mě a nezabil mě. Nejsem spálená. Jsem úplně v pořádku, akorát pořádně potlučená a špinavá. Ten blesk mi nic neudělal. Připadala jsem si, jako kdybych měla z pekla štěstí.

„Finley! Finley ozvi se!" uslyšela jsem tlumený křik mé spolubydlící.

Oči jsem měla v jednom ohni. Snažila jsem se zapomenout na ten blesk, který jsem viděla naprosto do nejmenšího detailu. Byl tak moc blízko. Tak moc mě vyděsil. A já přesto žiju.

„Finley! Zatraceně Finley kde jsi?!" Křičela Grace a moje jméno se ozvalo i z úst dalších dívek.

Hledali mě. Po celé oblasti mě hledali a já žila, ale nebyla jsem jim schopna odpovědět. Hlava se mi znovu zatočila a začalo mi být špatně. Pohled se mi rozostřil a já neviděla nic než jen obrysy věcí kolem sebe. Někde poblíž začaly praskat větvičky a v tu chvíli se nade mnou objevila něčí hlava s havraními vlasy a tmavýma očima. Hlava se mi zatočila ještě více. Ten výraz ve jeho tváři mě vyděsil víc než kdy jindy. Nebylo v něm vyděšení. Nic. Žádný soucit. Žádná bolest. Žádný strach. Byl... až ledově klidný. Plný poznání. A potom jsem neviděla nic než jenom černo.

Probudila jsem se do ostrého světla. Musela jsem chvíli přivírat oči, než jsem si zvykla na bílé stěny kolem sebe.

„Finley! Finley jak se cítíš?" ozval se známý hlas a já s bolestivým syknutím pootočila hlavu.

Koukaly na mě vyděšené obličeje mého bratra a Grace. Oba vypadali unaveně a vyčerpaně, poznala jsem to z jejich tváří.

„Měla jsem o tebe takový strach..." vydechla Grace. „Když jsi mi neodpovídala, myslela jsem, že si vykřičím hlasivky. Finley, znám tě sice jenom chvíli, ale když jsem viděla ty blesky... prostě jsem měla strach, že přijdu o svoji spolubydlící."

„Já tam sice nebyl, ale co mi říkali, mě naprosto vyděsilo," ozval se Callan.

„Co se stalo?" zeptala jsem se. „Jak dlouho jsem spala?"

Rozhlédla jsem se po bílém pokoji a zjistila jsem, že jsem s největší pravděpodobností na ošetřovně. Celé ruce jsem měla obvázané a neskutečně mě pálily. Cítila jsem se, jakoby mě někdo zmlátil.

„Spala jsi celý den. Prý se na vašem tréninku nečekaně zkazilo počasí. Prý se přihnala šílená bouřka s blesky, které dopadaly až na zem. Byli jste někde vysoko v horách a když jsi měla zrovna trénink ty, tak se objevilo pár blesků i v tvé blízkosti," vysvětloval Callan, který nabral o mě nové informace.

„Zřejmě si to nevybrala a spadla jsi z toho strmého kopce až dolů," doplnila Grace.

„Jsem... jsem si jistá, že uhodil do mě..." namítla jsem zmateně.

„Finley... Bude to v pořádku. Musíš se pořádně vyspat, aby ses vzpamatovala z toho šoku. Žádný blesk do tebe neuhodil. Byly jenom kolem tebe. Vylekalo tě to a ty jsi spadla. Pěkně ses potloukla, byla jsi celá od krve. Našel tě až Owen, který tě celou cestu nesl v náruči až sem," promlouvala ke mně Grace tiše, jako kdyby mě chtěla uklidnit z šoku.