Temné síly (2017)

41. kapitola

V chodbě bylo hrobové ticho, jenom venku zněly výkřiky, hlasy a rachot. Bylo mi to jedno. Objímala jsem Owena a myslela jsem, že se snad sama za něj rozbrečím. Byla to dlouhá a složitá cesta za pravdou, ale teď jsem koutkem oka zaznamenala, že všichni z téhle instituce půjdou před soud, kde se už uvidí, co se s nimi udělá. Konečně. Nevěděla jsem, jestli tohle všechno znamenalo konec problémů, ale byla jsem aspoň trochu šťastná, že to je za námi. Druhá věc byla vyřešená smrt Owenovy matky a šílená pravda o její pravé tváři. Byla Poloviční, stejně jako já. Kvůli tomu byl také Owen tak silný a dokázal použít Rituál Odebrání, který dokážou použít jenom Temní a ti, co mají jejich krev. Jelikož on měl v sobě trochu jejich krve, byl schopný stejné věci. Pravděpodobně jsem toho schopná i já, ale ty slova... to bych se nenaučila.

Owen se ode mě trochu odtáhl. „Myslel jsem... Myslel jsem, že jsem jenom další dítě, které bylo obdařeno dobrými geny. Místo toho nosím v sobě drobky Temných..." špitl.

Pořád jsem na něm viděla známky šoku, ale teď už to vypadalo, že se trochu uklidnil. Doufala jsem, že to bylo tím, že jsem ho držela v objetí a poskytovala mu ochranu.

„Tvoje matka měla určitě dobrý důvod, proč ti to neříct," řekla jsem. „Třeba se bála, že by v tvých očích poklesla," dodala jsem.

„Nepoklesla by... Byla to moje matka... Mohl mi to říct aspoň otec! Po její smrti... mohl mi to povědět."

„Možná chtěl, ale nevěděl jak," řekla jsem něžně a odstranila mu vlasy, které mu spadly do očí.

Nejistě se zasmál. „Celých pět let?" zeptal se.

„Celých pět let," souhlasila jsem.

„Tohle je přece směšné, Finley..." namítl a dech se mu zrychlil.

Zadívala jsem se do jeho tmavých očí a konečně pochopila svoje city. Už od prvního seznámení jsem toužila ty oči vidět z takové blízky. I když jsem byla s Garettem, stejně jsem tajně toužila po Owenovi. I když jsem si to celou dobu nechtěla přiznat, toužila jsem se dotknout jeho těla a zakusit chuť jeho rtů. Milovala jsem ho. Milovala jsem každý kousek jeho osobnosti a každý kousek jeho těla jsem chtěla prozkoumat.

„No, aspoň jsem se přiblížil k tvojí osobnosti," podotkl Owen odlehčujícím tónem.

Viděla jsem mu na tváři, že vidět vraha své matky a dozvědět se takovou pravdu pro něj bylo těžké, ale mezi těmito emocemi jsem spatřila i další. Touhu. Lásku. Úlevu. Díval se na mě oddaně a jeho rty se mu chvěly. Uvědomila jsem si, že mě stále drží za boky a z toho pocitu se zachvěla.

 „Už je konec, že? Dokázali jsme odhalit tu drsnou pravdu o tom všem... Osvobodili svoje národy," zašeptal Owen a nespouštěl oči z těch mých.

„Přesně tak. Stálo nás to spousty sil, ale je to za námi. Temní a Bílí jsou volní," řekla jsem.

Otočili jsme se ven, kde už bylo okolí uklizené. Kolem se pohybovalo spousty lidí, kteří celý objekt pomalu prozkoumávali, a někteří už mířili po naší chodbě sebrat poslední těla a prozkoumat celý prostor uvnitř. Byli tady detektivové a technici, ovšem jenom Magičové. 

„Byli bychom rádi, kdybyste teď opustili tyto prostory," řekl nám jeden z nově příchozích Magičů.

S Owenem jsme pomalu vyšli ven. Přeci jen jsme si uvědomili, že jsme se celou dobu objímali vedle mrtvoly. Zvedl se mi z toho žaludek a pocit, že ten člověk zemřel díky mě, to ještě trochu zhoršil. Snažila jsem se potlačit myšlenky na to, že jsem vrahem i já. Jenže nikdo mi to neměl za zlé. I tak jsem si připadala špatně.