Temné síly (2017)

23. kapitola

„Garette pusť mě!" zakřičela jsem na něj z plných plic, až se překvapeně zastavil u zadního východu z hlavní budovy.

Ještě nikdy jsem nepoužila tak rozkazovačný tón, takže to překvapilo i mě samotnou. Stáli jsem na konci společenské místnosti, kde se pomalu začínal tvořit zmatek a chaos mezi studenty. Owen mi věnoval jeden jediný pohled plný nejrůznějších emocí, než k němu přiběhli tři profesoři a začali se s ním o něčem dohadovat. A pak mi zmizel z očí a ztratil se v davu. Hudba najednou přestala hrát a všichni se zmateně otočili.

„Všichni studenti se okamžitě odeberou do tělocvičen!" zakřičel naléhavý hlas v mikrofonu a profesor, který příkaz vydal, proťal rukou vzduch. „Nemáme čas!" vykřikl znovu.

Okamžitě se seběhlo několik Strážců a profesorů a začali hnát zmatené studenty k tělocvičnám. Nikdo nic nechápal, všichni se zmateně otáčeli a klopýtali ven ve skupinkách. Všimla jsem si, jak se pár studentů dožadovalo o vysvětlení, ale Strážci jen zarytě mlčeli, strkali je ven a snažili se je co nejrychleji dostat do tělocvičen, které se nacházely v zadní části celého areálu. Všechno jsem to vyjeveně sledovala. Neunikly mi obavy vepsané ve tvářích všech profesorů, kteří na sebe přes hluk zmatených studentů pokřikovali. Stále jsem stála na jednom místě s Garettem po boku, který mě však znovu popadl za ruku a táhl úplně opačným východem pryč.

„Garette!" vykřikla jsem. „Co se sakra děje?"

Udivovalo mě, že za mnou přišel dřív, než se polovina profesorů dala do pohybu. Zajímalo mě, jak to poznal. Jak to věděl. Zabodla jsem oči do jeho zad a snažila se ho zdržet. Měla jsem špatný pocit a moje moc se ve mně zmítala plnou silou.

„Garette vysvětli mi to!" zakřičela jsem znovu, když jsme vyběhli do chladného nočního vzduchu a běželi na úplně opačnou stranu, než ostatní studenti. „Měli bychom jít do tělocvičen!" namítla jsem ještě.

„Jsou tady! Sakra!" odpověděl Garett a v jeho hlase zazněla úzkost smíšená se zlostí. 

Obíhali jsme hlavní budovu a blížili se ke kostelu. Nevěděla jsem, proč mě vede zrovna tam, ale něco mi říkalo, že jsem na tom asi hodně špatně. Zaryla jsem nohy do země, když jsem uslyšela tlumené výkřiky od hlavní brány a sledovala jsem tmavé siluety mnoha postav, které se tam míhaly. Ostatní studenti už byli dávno v tělocvičnách a většina Strážců a profesorů se přesunula dopředu. Když jsem spatřila první záblesky světel, zmocnil se mě pravý strach. Snažila jsem se nezpanikařit. Stála jsem v otevřeném prostředí, kde na mě mohl každou chvílí někdo skočit, zatímco byli ostatní v bezpečí tělocvičen. Sice jsem nebyla tak zmatená, jako oni, ale bála jsem se. Jenom se moje myšlenky potvrdily. Temné síly skutečně dorazily k hlavní bráně Harleyovy Akademie a vypadalo to, že je jen tak něco nezastaví. Boj mezi Strážci a profesory a temnými silami vypadal komplikovaně, asi jako každý jiný boj Magičů.

„Ne... Ne to ne!" vykřikla jsem, když padl na zem první Strážce, a snažila se Garettovi vysmeknout.

„Nemůžeš tam jít!" zvolal a zesílil stisk.

„Co ty o tom sakra víš?" otočila jsem se k němu zlostně a přitom si všimla jeho výrazu.

Tvářil se úplně jinak. Měl tvrdý výraz a čím dál tím více jeho stisk sílil. Vyděšeně jsem se mu dívala do očí, které se zabodávaly do těch mých. Nakonec jsem se pod tou silou bolestně zkroutila.

„Garette!" vykřikla jsem. „To bolí!"

Garettův obličej pod mým bolestným hlasem změkl a stisk povolil. „Zatraceně... Finley omlouvám se... já..." v jeho očích se zableskl hněv, který se však snažil ovládat, a pak taky něco, co vzdáleně připomínalo zahanbenost.