Temné síly (2017)

7. kapitola

„Odkdy ty jsi takový církevní nadšenec?" zasmál se Garett, když jsme procházeli po prázdném areálu Akademie.

Dnes bylo až odpolední vyučování v podobě čtyř hodin, takže všichni buď spali nebo byli na mši. Byla jsem trochu zaražená. Odejít z kostela za Garettem bylo téměř automatické, jako kdyby mě odtamtud vytáhla nějaká jiná síla. Ale pramálo mi na tom záleželo. Hlavní bylo, že jsem byla s ním.

Do vlasů se mu zamotával lehký větřík, když jsme přicházeli k fontáně. Nikdy jsem ho neviděla tak moc spokojeného. Za ty dva týdny jsem se tu zabydlela docela dobře a za ten týden s Garettem jsem zase poznala docela dobře jeho. Byl to v mnoha ohledech sympaťák ze zřejmě dobré rodiny. Rád se usmíval a rád se bavil.

„Nejsem církevní nadšenec. Byla jsem se jenom podívat," namítla jsem se smíchem a strčila jsem do něj.

„Jistě, chápu. Kdo by ale chtěl poslouchat ty bláboly, které stejně ani nejsou pravdivé?"

„Možná na tom kapka pravdy bude," pokrčila jsem rameny.

„Nevěřím tomu," zašklebil se Garett.

Usmála jsem se. Posadili jsme se bok po boku na kraj havraní fontány. Podnebí bylo relativně teplé, svítilo slunce a nešlo rozeznat, jestli si Garett pohrává se svým živlem nebo skutečně fouká.

„Jak jsi na tom s nalézáním svého živlu?" zeptal se zvědavě.

Sklopila jsem zrak. „Nic. Ani k jednomu z živlů nic necítím," řekla jsem, rozevřela dlaň a nechala na ní vzplanout oheň.

„Ale kouzlit umíš."

„Au!" vyjekla jsem, když mě můj vlastní plamínek popálil. „Opravdu si to myslíš?" zeptala jsem se sarkasticky a třela si bolavou dlaň.

Garett neodpověděl. Vzal moji dlaň lehce do svých rukou a rozevřel ji. Nic než malou spáleninu jsem nespatřila. Garett lehce foukl a do ruky se mi opřel ledový vítr.

„Páni. S větrem to umíš..." pochválila jsem jeho dovednosti. „Proč tady vlastně jsi?"

„Jsem tu už druhý rok. Před rokem jsem ještě svoji kastu nedokázal ovládat. Málem jsem se prozradil lidem, ale kdo by mi věřil, že umím zacházet s větrem," v očích mu šibalsky blesklo.

„Za jak dlouho ses ji naučil ovládat?"

„Téměř za okamžik. Prostředí téhle Akademie je to nejlepší, člověk se tady cítí dobře a popohání ho to vpřed, když vidí kolem sebe skoro stejné Magiče," usmál se, ale obličejem mu přeběhl jakýsi stín.

Oplatila jsem mu úsměv a chvíli na něj koukala. Oplácel mi to. Díval se na mě hlubokým pohledem, jako kdyby se mi snažil dostat až do hlavy a přečíst si, co si zrovna teď myslím.

Přepadla mě neskutečná touha ho políbit. Seděli jsme vedle sebe natolik blízko, že se naše ramena skoro dotýkala. Stačil by jeden jediný plynulý pohyb a naše rty by splynuly v jednu část. Sama sebe jsem překvapila tím, jak jsem začala uvažovat. Že bych nejraději teď hned políbila kluka, kterého znám pořádně jenom týden a jehož bývalá se poflakuje někde kolem.

Ale jeho kaštanové oči se na mě dívaly s nepředstíranou dravostí a touhou, jako kdybychom oba cítili to samé.

„Fin..." začal, ale svoji větu nedokončil.

„Konečně!" ozval se ostrý výkřik Grace, která se ihned vydala naším směrem.

A chvilka nejisté romantiky byla pryč. Callan, který nás pravděpodobně hledal na druhé straně, byl Grace v patách.